Popelka na Nově proti čarodějce na ČT, Šafránková proti Šafránkové; tak bude vypadat klíčový televizní souboj letošních Vánoc. Herečce sluší obojí, legenda i premiérové převtělení v Micimutr - čarodějku skrytou v roli výstřední domovnice, jejíž lety nad Prahou dokážou obrazovku nečekaně rozsvítit. Tuhle bitvu může ČT vyhrát.
Jenže si vystřílí prach v kinech. Kavčí hory nečekaně posílají pohádku tento týden i na velké plátno. Zjevně podle obchodní úvahy typu - když už se něco povede, tak to prodejme dvakrát.
Obchodní taktika však nebere v potaz, že ani "nejfilmověji" natočený obal nezapře svůj prapůvodní televizní obsah. Obrazovka jej unese, z velkého plátna však odvozená zápletka křičí o to víc. Hraje se lehce modernizovaný Bajaja.
A sotva se z typicky skanzenového tržiště přenese kamera do zámeckých komnat, kde sleduje oblékání princezny do černého, projeví se, co platí pro celý film: vynalézavé obrazové vyprávění stojí vysoko nad dialogy i příběhem. Do kin pohádku zjevně dovedl drak, tedy umné záběry jeho letu i útoku v působivě hrozivých výsecích. Triková stránka je na ČT vskutku nevídaná, a pokud se právě nemluví, je to paráda. Leč režijní bravura Víta Karase slouží nepůvodní báchorce, jejíž základní trojúhelník tvoří princezna předhozená sani, její chudý oddaný spasitel - zde loutkář - a falešný zachránce v podobě nafoukaného prince. Vůkol se potulují královští rodiče, služebnictvo a další tradiční sboristé, přidaný prvek nesou loutky a dějové odbočky z pohádkové říše do současné reality.
Na jedné straně stojí ryze filmový výraz, filmové scenerie, filmové detaily - a na druhé čirá televizní doslovnost průpovídek. Náladově si Micimutr dovolí i stopu hororu, jímž nahrazuje neškodné "hezké české" zlo, ale přitom si neodpustí skoky v jazyce, kde střídá výrazy archaické i soudobé, hovorové i spisovné, "blbče" i "spánembohem".
Jenom básníci
Byť má hvězdné obsazení od mile otráveného krále Jiřího Bartošky po výbušného kuchaře Martina Dejdara, postavám dává jen figurkářský ráz, bez osobitosti Anděla Páně, jemuž se blíží zevnějškem.
A celý "přílepek" o chlapci, chudé matce a nemocném psu připomene, že svět pozemský s říší fantazie umějí přirozeně, a přitom logicky propojit výhradně básníci jako Miloš Macourek. Je radost vidět filmaře, jenž i v televizi přemýšlí o skladbě, světle, tajemství, ale ještě lepší by bylo, kdyby dostal stejně silný, plně originální text. Pak ať směle vyrazí i do kin.
