Podivuhodný případ Benjamina Buttona vznikl podle stejnojmenné krátké povídky F. Scotta Fitzgeralda, jež vyšla počátkem 20. let – tehdy dal spisovatel svému hrdinovi do vínku datum narození 1860.
V duchu smíření
Pittovy proměny Jen kojence nehraje Brad Pitt. Ale od stařičkého „dítěte“ přes námořnického důchodce až po vyjukaného výrostka se v postavě mládnoucího Benjamina Buttona proměňoval herec sám. Tedy s pomocí Grega Cannoma, jenž vyrobil protetické pomůcky upravující jeho tvář, a hlavně díky moderní technologii. „Točili jsme na digitální kamery, abychom mohli obraz dodatečně upravit,“ přiznal režisér, že podstatu kouzla „stárnutí“ a „mládnutí“ zařídily vizuální efekty Erika Barby. Herec též střídal módní styly minulého století. Podle kostymérky Jacqueline Westové se k 40. letům hodil Cary Grant, Marlon Brando zastupoval 50. léta a pro 60. léta byl vzorem Steve McQueen. |
Scenárista Eric Roth posunul děj v čase do 20. století a hojně rozšířil. Mimochodem, právě Roth vyhrál před čtrnácti lety Oscara za scénář Forresta Gumpa a je to znát: totiž že umí skvěle psát, ale také to, že i jeho novinka silně připomíná vypravěčské postupy a tóniny Forresta Gumpa.
V obou případech zahrnuje kroniku jednoho nevšedního osudu a také proměny světa, zde putuje od Ameriky přes Rusko do Paříže; v obou používá zpětný vypravěčský rámec. Forrest Gump vede svůj vzpomínkový monolog na lavičce, Podivuhodný případ Benjamina Buttona se odvíjí – dost otřele – z deníku, jejž předčítá dívka své umírající matce, zatímco za okny se zvedá hurikán.
Ovšem retro nabízí Fincherovi nekonečné možnosti stylizace, od barvotiskově laděné historie hodin, které zpětným chodem chtějí vrátit mrtvé z války, až po zrod hrdiny s údělem nalezence, jehož melodramatickou notu tlumí černý humor. Svraštělé vrásčité mimino schované v šuplíku v domově důchodců vyrůstá mezi seniory jako jeden z nich.
Masky prvotního stařičkého dítěte působí dokonale – což už se nedá plně říci o závěru, kdy mají Brada Pitta omladit a Cate Blanchettovou naopak učinit starší. A vlídně bizarnímu, pospolitě domáckému starobinci vládne smířlivá vyrovnanost, která formuje nejen hrdinu, ale svou atmosférou i vyzněním celý film.
Jako by se rozklenul mezi Forresta Gumpa a Sloního muže: není tak vynalézavě vtipný jako ten první a tak rozdírající jako druhý, přesto si dokáže člověka nevtíravě podmanit.
Devatero řemesel
Půdorys ságy vede film do zbytečné šíře zalidněné armádou téměř pábitelských figurek, od Pygmeje ze zoo ke staříkovi posedlému zážitky s bleskem, jež však Fincher půvabně ilustruje. V té pastelové, měkké, odevzdané melancholii bezpečného útočiště stáří je film nejsilnější – tady hrdina potká i dětskou lásku.
Ale než se jejich cesty kratičce protnou v tom pravém věku, zažije muž výstižné bezčasí ruského hotýlku s vodkou, kaviárem a cizí ženou; v duchu tiché zimní pohádky se nese i noční moře, jež náhle rozčísne skvěle natočené ohnivé staccato palby.
Poválečný čas baví uměleckou posedlostí hrdinky skvělé Blanchettové, jež vyčarovala snový tanec siluety v mlze, a láska ve vymezeném čase, než je roky zas oddálí, herecky ladí, hladí i dojímá.
Pravda, úvah o náhodě, času, smrti a smíření tu zazní až příliš, také hrdina potkává jen dobré lidi i skutky; jeho očistný útěk do Indie už působí trochu levně a pubertální vzhled při návratu je nad síly maskérů. Jak přibývá slz, ubývá rytmu a vyhrávání všech pocitových odstínů zaviní, že se film zdá až neúměrně přešlechtěný. Nicméně devatero filmových řemesel a desátá něha v něm zařizují po všech stránkách silný zážitek.
