RECENZE: Když zazní Píseň moře, pohádka vzlétne nad omalovánky

V krajině starých Keltů se jinak kreslí i zpívá než v animovaném Hollywoodu. Proto Píseň moře tak okouzluje – a proto Oscara přenechala Americe.

Snímek z animovaného filmu Píseň moře. | foto: Plzeň 2015

Na osamělé výspě nad mořem žije ovdovělý strážce majáku se synem, dcerkou a psem. Zasmušile, neměnně; chlapec nevraží na sestřičku, již otec hýčká coby památku na ženu, a němá dívka se cítí osamělá. Občas dorazí z města babička, aby děti pohlídala, než tatínek na pevnině zapije svůj žal. Než se život celé rodiny změní zjištěním, že holčička je poslední z tuleních víl; jen ona může zpěvem zachránit bytosti zakleté čarodějnicí v kámen. Začíná dobrodružství, ve kterém sourozenci bojují s časem i se vzájemnými křivdami – a divák s vlastní nevěřícností.

Píseň moře

75 %

Režie: Tomm Moore

Scénář: Will Collins, Tomm Moore

Hudba: Bruno Coulais

Hrají: Brendan Gleeson, Fionnula Flanagan, Pat Shortt, David Rawle, Jon Kenny, Lisa Hannigan, Lucy O'Connell

Kinobox: 75 %

IMDb: 8.0

Svět krajkových hlubin

Protože animovaný film, za nějž irský režisér Tomm Moore dostal svou již druhou nominaci na Oscara, se až zázračně liší od běžných hollywoodských omalovánek s jásavými barvami a vesele rozpláclými figurkami, aniž by se zříkal vděčných akčních prvků. Má takřka baladický ráz, dýchá z něho tajemný opar pradávných keltských bájí, což platí i pro účinnou hudbu – titulní píseň v české verzi přezpívala stylově Markéta Irglová.

Pořád je co objevovat

A hlavně výtvarně Píseň moře doslova opájí. Její odstíny jsou pastelové, snové, poetické, ale současně důvěrně blízké; kouzlí tesknou nádheru rozostřenými konturami či podmořským krajkovím geometrických obrazců. Týž svět jako v hitu Hledá se Nemo – a přece úplně jiný; nejen proto, že moře je tu chladnější, útesy zrádnější a hrozba silnější.

Nicméně okouzlená i okouzlující něha příběhu vůbec nevylučuje smích, právě naopak. Jeho nositeli jsou hlavně děti, jejich přesně vystižené šarvátky i pozvolná výměna rolí – zprvu chlapec otrávený věčným dohledem nad mladší sestřičkou ji vláčí za sebou na vodítku, postupně však přijme ochranitelskou roli s gesty téměř chlapskými.

Vlastně se hraje variace Sněhové královny, v níž Gerda putovala bílou ledovou pustinou za záchranou svého bratra Káje, pouze v opačném gardu a v jiných kulisách. V jeskyních, odkud vede malého poutníka dlouhý vlas sklerotického skřítka, v lesích, které prosvětlují barvy podzimu zplozené fantazií skutečného malíře.

V podstatě se dá Písni moře vytknout jen určitá vleklá monotónnost během putování, které by od zastávky k zastávce vydalo na seriál. Ve finále však režisér znovu sáhne do zásobníku představivosti, počínaje tryskem psích přízraků a konče výjevy jako ze starých pohanských obřadů. Navíc se zápletka vyhýbá přímočarému vidění dobra a zla, i čarodějnice svou kletbu uvalila z těch nejčistších mateřských pohnutek. A k zážitku se přidá vědomí, kolik krásných místních bájí lze napříč světem stále ještě objevovat.