Olivier Assayas v něm vypráví podle vlastního scénáře příběh mladé Američanky, která cestuje mezi Paříží a Londýnem coby osobní nákupčí módních doplňků pro světovou celebritu. Zároveň tvrdí, že má schopnost hovořit se záhrobím – stejně jako její zemřelý bratr, s jehož duchem se v sourozencově opuštěném domě pokouší spojit.
Postupně v ní narůstá vzdor k zaměstnavatelce, stesk po příteli pracujícím v Ománu i posedlost záhadnými textovými zprávami „z jiného světa“ a od abstraktního malířství přes sebeukájení po krvavý zločin dojde – řekněme – k sebepoznání.
Zhruba shrnutý děj napovídá, že se zrodil opět typicky francouzský, apartní, umělecky stylizovaný ornament, jenž láká jednak na vějičku duchařiny, jednak na popularitu hvězdy upírské romantické ságy Stmívání. Bez Stewartové se neobejde snad jediný záběr a na rozdíl od hereckého daru je její fotogeničnost nezpochybnitelná. Nadto ji režisér pomáhá volbou profese: jako kuchařka či tajemnice by tolik nepředvedla, ale pokud hrdinka s lehce hipsterským nátěrem shání pro šéfku šaty, neodolá touze si je vyzkoušet, což značí sérii svlékání.
Mondénní svět cetek, tretek a odcizených vztahů by měl tvořit kontrast k prvkům spirituálním, nicméně i jim se dostává chladného obalu vážně míněné záležitosti, počínaje vyhledáváním odkazů ve výtvarném umění a konče zobrazením přízračných jevů, jež dává jasně najevo, že když už si Paříž hraje na horor, pak ve výrazně vyšší kategorii než v tradici pokleslého žánru.
Festivalovou cenu pro Assayase lze přijmout jako trofej za režii nálady, kterou vede v celistvé vlně civilnosti s podprahovým znepokojením. Ovšem klasická duchařina seancí u krbu přijímá na moderním půdorysu jiné rekvizity v čele s esemeskami, kterými se střední část filmu vyloženě zaplevelí.
Jednak už se z nich stala manýra, jednak neexistuje nic úmornějšího než číst na plátně dlouhé minuty z mobilu: „Jsi můj bratr? Jsi muž, nebo žena?“ Personal Shopper je zkrátka filmařsky vyšňořená zbytečnost zbavující se divákovy zvědavosti, jak vlastně dopadne.
