Britská spisovatelka Penelope Fitzgeraldová u nás není příliš známá, ve druhé polovině osmdesátých let jí vyšly dvě novely ve slovenském překladu, ale čeští čtenáři si na ni museli počkat až doteď. Nakladatelství Plus vydává její Bookerovou cenou ověnčenou novelu Na vodě v překladu Viktora Janiše. Jde o knihu, která patří do rodinné knihovny vedle Steinbeckových či Saroyanových lidských komedií. Ovšem oplývá anglickým humorem, tak nádherně jemně sarkastickým.
Na voděAutor: Penelope Fitzgeraldová Překlad: Viktor Janiš Nakladatel: Plus 168 stran, cena 229 korun |
Autorka debutovala v roce 1975, což je vzhledem k tomu, že je ročník 1916, přinejmenším pozoruhodné. V sedmapadesáti letech napsala historickou biografii malíře Edwarda Burne-Jonese. Pokračovala životopisem svého otce, pak se vrhla na klasickou beletrii. V roce 1976 jí umíral manžel a ona se rozhodla mu jeho odchod ze světa ulehčit - napsala pro něj komický příběh Zlaté dítě, který se točí kolem záhadné vraždy a mánie do starověkého Egypta, které v té době cloumaly Británií.
Pak během čtyř let publikovala pět knih, hned ta první byla nominována na prestižní Bookerovu cenu - šlo o příběh s názvem Knihkupectví, který, jako mnoho jiných textů Penelope Fitzgeraldové, vycházel z jejích vlastních zkušeností, sama v obchodě s knihami jeden čas prodávala. Krátký román Na vodě pak Bookera v roce 1979 opravdu získal.
Obálka novely Na vodě
Jak prodat hausbót
Jde o vyprávění o komunitě lidí, kteří žijí na svých lodích zakotvených na Temži. Tyhle bárky nikam nevyjíždějí, na širém moři by pravděpodobně dlouho nevydržely, jednak kvůli svému technickému stavu, jednak kvůli nezkušené posádce. Na lodi Grace bydlí Nenna se svými dvěma dcerami, ovšem bez manžela, který odcestoval vydělat peníze do Ameriky a netušil, že poslední dva tisíce liber, které ženě nechal na bydlení, ona utopila v maličké lodi, do níž zatéká a která nemůže mít nic společného s pohodlným rodinným domem. Žijí tedy odloučeně - a Nennin fiktivní dialog se ctihodným soudem, kterému svoje rozhodnutí ohledně Grace vysvětluje, je prvním a rozhodně ne posledním vrcholem knihy.
Tak jako život lidí na souši ovlivňuje střídání ročních období nebo dne a noci, život lidí na řece řídí příliv a odliv. Když přijde domů malá Tilda špinavá až za ušima a usne u večeře, nikdo nelamentuje, že se dítě mělo nejprve umýt - vypouštět vodu během přílivu je v přístavišti stejně zakázáno. Mimochodem Tilda je vůbec báječná postava, svobodomyslností se blíží Pipi Dlouhé punčoše, sklonem přijímat věci s nadhledem zase Saturninovi: "Moc dobře věděla, že řeka dokáže být nebezpečná. Ačkoli byla na člunech jako doma a litovala obyvatele Chelsea, jejichž život se obešel bez přílivu, odlivu a krys, měla k vodě respekt a věděla, že i na dohled nábřeží se dá umřít. Budoucnost jí byla lhostejná, a dokázala být tudíž velmi šťastná."
Žije tu s nimi i kočka Micka, která nikdy úplně neztratila sebeúctu, a tak se "celá léta snažila olízat dočista, pročež byla zabahněná zvenčí i zevnitř". Vedle, na o poznání kvalitnější lodi Lord Jim bydlí kapitán Richard se svojí manželkou Laurou, notorickou alkoholičkou. A ještě o kousek dál kotví Maurice, loď však evidentně slouží spíš jako skladiště kradených věcí.
Zpočátku se zdá, že jde jen o to, pomoci místnímu malíři Willisovi s prodejem jeho hausbótu (ovšem kupce na něj může vodit pouze za odlivu, aby neviděli, že do lodi teče). Během posledních čtyřiceti stran však děj nabere spád rychlejší, než je ten nejsilnější mořský proud.
Zvednout kotvy
Na vodě je román o lidech, kteří žijí na pomezí souše a řeky - výhradně tam nebo tam by žít neuměli. Zatímco suchozemci pohrdají, k velkým lodím a jejich lodivodům vzhlížejí s obdivnou úctou. Rádi by zvedli kotvy. A některým se to skutečně podaří.
Fitzgeraldová je okouzlující vypravěčka, brilantní pozorovatelka lidských nátur, která má úctu k dětské duši, příchylnost k bláznům všeho druhu a cit pro bizarní momenty. Číst její knihu je jako s úlevou zapomenout na veškeré trable i příliš svazující vychování, na chvíli odhodit tíhu, udělat něco bláznivého, a přitom neztratit ani špetku důstojnosti.
