RECENZE: Variace na Krásku a zvíře nikoho neurazí

Ne náhodou patřila Penelope k vybraným filmům, které slavnostně zahajovaly zlínský festival dětských filmů. Přijmou ji děti: je to pohádka. Vezmou ji náctiletí: je to teenagerovská romantická komedie.

A smrtelně neurazí ani starší ročníky, pokud už na čirou ptákovinu vyrazí, protože má vtip a fantazii. Alespoň v první půli.

Vážně se ani brát nedá, neboť zápletka přináší čistě pohádkovou variaci na Krásku a zvíře a její vyznění zas výchovnou moralitu hlásající, že nezáleží na vzhledu, nýbrž na sebedůvěře a pravá láska že hledá jiné hodnoty než sladkou tvářičku.

Penelope

60 %

VB-USA, 2006, 101 minut.

Režie: Mark Palansky

Hrají: Christina Ricci, James McAvoy, Reese Witherspoonová.

Kinobox: 68 %

IMDb: 6.7

Taková cesta za poznáním a sebepoznáním čeká titulní hrdinku v podání hvězdné Christiny Ricci, bohatou, vzdělanou, zajímavou, ale kvůli dávné kletbě zohyzděnou prasečím rypáčkem.

Na vhodného ženicha, jenž by jí vrátil krásu, pořádají rodiče nábory, ale každý uchazeč prchá z honosného sídla zděšen, sotva nevěstu zahlédne. Což je mimochodem dost přehnané, neboť vedle jiných zakletých princezen od Fiony po nosatici ze Tří veteránů nevypadá Ricci tak příšerně.

A protože jde o pohádku moderní, zasáhne bulvár v podobě novináře, jenž si najme mladičkého hochštaplera alias okouzlujícího Jamese McAvoye, aby se vydával za nápadníka a ukořistil dívčinu fotografii.

Hon za senzací provázejí další lehce nelogické motivy, počínaje novinářem, jenž se vžitému chápání krásy vymyká víc než hrdinka, a konče usedlým modelem společnosti, kde zlí boháči na „zrůdu“ nevraží, kdežto dělný lid ji přijme vlídně.

Dívka totiž uteče z domova a učí se samostatnému životu a la princezna Lada v myším kožíšku, přičemž potká nové přátele včetně nezvykle stylizované postavy Reese Witherspoonové.

Nicméně pohádková kýčovitost nevadí, dokud z ní režisér Mark Palansky činí záměrnou, výtvarně barvitou a černým humorem mile shazovanou přednost. Pro výbušné fantaskní hrátky bývá srovnáván s Timem Burtonem, ale na rozdíl od něj Palansky nevystačí až do konce s dechem: bizarní půvab úvodu postupně rozpustí v běžné banalitě romantických komedií.

Pořád tu však těší snová nálada, chytlavá hudba Jobyho Talbota a příjemně nenucení herci, z nichž baví ještě Simon Woods coby trpný manekýn z vyšších kruhů.