RECENZE: Patti Smith si umí na pódiu s grácií i odflusnout

Vyprodaný sál pražského Divadla Archa pohltila atmosféra ikonického alba Horses. Americká punkerka Patti Smith na turné k oslavám čtyřiceti let od jeho vydání nevynechala ani ostatní hity.

Byla to však zejména právě ona intenzivní atmosféra podpořená pestrostí hudebního výrazu Patti Smith, co dávalo večeru směr a zanechalo dojem. Schopnost osmašedesátileté zpěvačky v jednu chvíli rozpumpovat sál ryčnou rockovou písní a ve vteřině jej i sebe ztišit a umlčet do takřka ambientního klidu, které nikdo nenaruší ani hlesnutím, protože jí všichni oddaně visí na rtech, je skutečně šamanská.

Patti Smith

90 %

5.8. 2015, Divadlo Archa, Praha

Koncert měl očekávaný průběh. Na začátku zazněla kompletně deska Horses a ukázalo se, že i když vznikla v jiné době a čase, je z těch, které hudebně přetrvaly. Litanickým pasážím, které na albu jsou, navíc Patti Smith dokázala přidat svou pódiovou nespoutaností na intenzitě a tím i prožitku. Dokonce když nemohla jinak a v proudu slov, kterých je tolik, že kvůli nim měla tahák v ruce, si potřebovala lidově řečeno odflusnout, udělala to s jistou agresivní grácií, která přesně zapadla do nálady večera, jenž v sobě měl křehkost i divokou nespoutanost.

Výmluvný byl zejména závěr bloku věnovanému albu Horses. Takřka stadionový refrén skladby Gloria s Patti Smith nadšeně opakoval celý sál, zlom do Elegie, v níž na seznam mrtvých „přibyla” třeba zpěvačka Amy Winehouse, dal rozverné náladě pár facek. Díky prožitku Patti Smith na hranici zpěvu a procítěné recitace běhal sálem i v těch současných parnech mráz a záhy marně hledal volná záda.

Po Horses už přišlo uvolnění a čirá zábava. Patti Smith předvedla směsku skladeb od Velvet Underground a za sborového zpěvu spěla k závěru, který patřil zejména hitům Because The Night, který v refrénech spíš odřvala než odzpívala, a People Have the Power. Když jako přídavek nasadila předělávku slavné My Generation od The Who, její muzikanti (mimochodem s ní jsou stále kytarista Lenny Kaye a bubeník Jay Dee Daugherty, kteří v roce 1975 Horses natáčeli) už do nástrojů vysloveně řezali a užívali si to. I ten největší pochybovač v publiku musel uznat, že byl právě svědkem skvěle vymyšleného, zahraného a prožitého koncertu, ke kterému je se dá máloco dodat, protože na něm zůstala nejpodstatnější samotná hudba.