Nesmyslná otázka. Divák může mít raději podle vlastního vkusu „jedničku“ pro ohňostroj čirých překvapení, „dvojku“ s jejím akčním rozmachem nebo „trojku“ za osudovou mohutnost bičovanou k vyvrcholení.
Ale nejlepší je prostě Pán prstenů, filmová sága jako celek, a hlavně její tvůrce či přesněji řečeno stvořitel Peter Jackson.
Kdo tolkienovské příběhy miluje, nemá co řešit. Ale i ten, komu kouzlo smyšlené Středozemě, jejích obyvatel, legend a válek nic neříká, pozná, že viděl Film.
Pravověrný zastánce předlohy asi Jacksonovi poděkuje, že k ní byl dost uctivý, vyznavač ryze filmových zákonů mu zase vyčte, že s úvodní vysvětlivkou Návratu krále ani s jeho poválečným dovětkem - půl radost, půl slzy - se nemusel tolik párat.
Přirozený závěr filmového vnímání totiž leží jinde než u knihy, teprve v té chvíli také divák plně pocítí, že už sedí bez hnutí tři hodiny. Nu a možná se dalo ubrat řinčivé a hudební monumentality - maličko, jen tam, kde ztrácí osobitost mýtu a začíná se podobat jiným velkofilmům.
Ale to všechno jsou „výčitky“ asi tak podružné jako povzdech milovníka zimních sportů, že sníh studí. Vysoko nad nimi stojí Jacksonův dvojí talent: dar okouzleného vypravěče, který zůstává klukem, a zároveň filmaře tak poctivého a neúnavně vynalézavého, že by ho snad utahaný tým zabil - kdyby jej svým nadšením nestrhl také.
Pán prstenůRecenze filmové série |
Námitky, že Pána prstenů dělají peníze, neobstojí - nikoli investor, ale režisér si dal tu práci, že snad ani dva záběry nejsou stejné, že střídá v neuvěřitelném, přesto přirozeně plynoucím tempu jas a tmu, měkkost a ostrost, něhu a humor, napětí a uvolnění. A přitom co chvíli nabídne scénu, jež zapůsobí jako zjevení.
Jsou jich desítky. Dávný souboj o prsten jako prvotní hřích bratrovraždy. Glumovy hovory s jeho „druhým já“ na hladině. Elfí palác připomínající povadlou zimní zahradu. Do skály vtesané bílé město králů s květinami pod kopyty koní. Přízračné armády zla s pochodněmi dunící tupou, a přece barbarsky vzrušující silou. Nádherná „tichá pošta“ ohnivých majáků v řetězu velehor.
Prudké „nálety“ nepřátel, svíravé prostřihy tiché písně v hodovní síni, kde praskají kosti krvavé pečeně, do poloněmé řeže za okny. Zelenavá průzračnost říše mrtvých, přesná anatomie bojů od každého lana, závitu, šípu. Hororové prvky stříbřitých pavučin zvěstujících kdesi v zátylku útok nestvůry. Šílený obřad sebeupálení a živá pochodeň na pozadí seče. Rituály zbraní. Úžasný nájezd vojsk jako ničivá vlna tsunami, bitva, která sevře ostrůvek dobra do prstenu zla.
Ale Jackson promýšlí i komorní okamžiky: štvavé lži malého Jaga - Gluma, kalnou posedlost prostupující oči nositelů Prstenů i jejich projasnění, boj o každý kamínek, každou píď půdy v cíli vysilující cesty, náhlou píseň, jíž Aragorn zlidští královský majestát. A také čistý jímavý okamžik, kdy velcí vzdají poctu malým, o jejichž hrdinství se doma v hospodě nikdo nedoví. Naznačí i pocit válečných navrátilců, jimž je mírový svět těsný.
Návratem krále končí celá trilogie víc než důstojně. Ale pro rozeného vypravěče Jacksona a snad i pro jiné filmy, jež chtějí naplňovat kouzlem, úžasem, dychtivostí i snem, je to doufejme teprve začátek.
