RECENZE: Byl to estébák, zjistil po vydání knihy o otci. Napsal další

Péter Esterházy napsal ódu na otce s názvem Harmonie caelestis. Pak zjistil, že byl agentem státní bezpečnosti. Spisovatel se s tím vyrovnal další knihou Opravené vydání, jež právě vychází.

Spisovatel Péter Esterházy | foto: Lukáš Bíba, MAFRA

Milovaný tatíček, nebo nenáviděný fotr? Vztahy mezi otci a syny nebývají jednoduché. A řada spisovatelů si je ujasňuje svými knihami. Maďarský velikán Péter Esterházy pracoval desetiletí na téměř osmisetstránkovém románu Harmonia caelestis, který se celý točí kolem jeho otce. Nikoli kolem rodinné či maďarské historie, jak se někdy píše, i ta je umenšena proti postavě Mátyáse Esterházyho. Jeho zbožštění je obrovské - stává se feudálem, králem, ministrem, šaškem, trapičem, svrchovaným lenochem.

Esterházyho opus magnum nesvědčí ani tak o skutečné velikosti charakteru jeho otce, jako spíš o bezbřehé lásce, kterou k němu syn chová.

Formálně je Harmonia dokonalým postmoderním románem, jakýmsi svérázným maďarským ecovským klenotem. Esterházy čísluje "věty", ty jsou tu spíš ve smyslu hudební skladby než jako jazykové útvary. Čísla po bocích stran se vztahují k jednotlivým celkům v rozpětí od jediného řádku po několikastránkové líčení, mozaika střídá formy od kroniky po aforismus. Autor se vyžívá ve hře s jazykem a jeho ironie je nesmírně uspokojující, pokud jí čtenář porozumí. Díky výbornému překladu Roberta Svobody to není tak komplikované, byť zřejmě řadu pastí čtenář obejde a nenechá je sklapnout nebo v nich naopak uvázne tak, že musí kus textu uzávorkovat jako poraněnou končetinu a nechat ji prostě odpadnout bez porozumění.

Potud by šlo o příběh velkého postmoderního románu. Jenomže.

Po prsa v soplech

Krátce poté, co Esterházy v roce 2000 Harmonii dopsal a odevzdal k prvním korekturám, se k němu dostaly archivní materiály, které jeho milovaného zbožštělého papínka usvědčují z vědomé a těžko omluvitelné spolupráce s maďarskou státní bezpečností. Hrabě ze slavného historického rodu klesl nejníž, jak to šlo. "Po prsa - ne v krvi: v soplech."

Péter Esterházy se zhroutil. Uvažoval o přepsání Harmonie, souběžně si uvědomoval, že to není možné. Román vyšel, spisovatel tajil obsah složek, nakonec však zvolil jediné možné východisko: napsal doplnění Harmonie s názvem Opravené vydání. V češtině ho právě vydalo nakladatelství Academia.

"Nevěděl jsem, že je to poslední okamžik v mém životě, kdy se mohu radovat, co se do mě vejde, co se vejde do mě, protože do mě se vejde hodně, jsem už takový typ, talentovaný radovan, je to přímo dar Nebes (i oslovil mne Pán z oblačných výšin: raduj se, vole!, a tak se i stalo, k větší slávě Boží), nevěděl jsem, že zakrátko tomu bude konec, že nyní mám naposledy lehké srdce," píše o posledních dnech před svou návštěvou archivu.

Přebíral Rakouskou státní cenu, byl na vrcholu. Pak mu nezbylo než psát o zradě, o níž neměl tušení nikdo. Ani maminka, ani tety a děd a strýcové, na něž Mátyás donášel. Opravené vydání je přitom vlastně poznámkami k otcovým složkám.

Esterházy měl strach nechat si záznamy zkopírovat, bál se, že archivní zaměstnanci znají obsah, proto je přepisoval rukou. Jako když neposlušný žák musí stokrát opsat trest, jako by stačilo opsat spis a agent s krycím jménem Csanádi zmizí.

Opravené vydání. Příloha k Harmonii caelestis

90 %

autor: Péter Esterházy

překlad: Robert Svoboda

304 stran, 450 Kč

Dá se spekulovat o tom, nakolik jde o autorskou licenci a nakolik je zoufalství, jež je z Opraveného vydání patrné, skutečně autentické. Ve srovnání s Harmonií přibylo osobních výpovědí, v centru je najednou syn, nikoli otec. To on je zrazen, oklamán. A hledá polehčující okolnosti, omlouvá se za otce. Sleduje historii jeho spolupráce, naverbování, první strohá hlášení, z nichž je jasné, že starý Esterházy se bránil, doufal, že bude možné práskat jen obecně, bez konkrétních jmen, že půjde zradit jen napůl. Tatínek na několik momentů přestává být tatínkem, je "ten hnusnej estébák". Na konci však přichází očekávané smíření. Odestát se to nedá a převzít odpovědnost za činy kohokoli jiného, byť by to byl vlastní rodič, nelze.

Nenápadný pláč

Esterházy zavádí do románu zkratky, kvůli sebelítosti, která se na něj "vrhá jako podmíněný reflex". Označuje ji písmenem s, kterým knihu prokládá, pak přidává ještě k za každou slzu, která mu ukápne. Malá nenápadná písmena jsou příšerně rušivá a přesně plní tu funkci, pro niž je autor zavedl. Podobně jako jemu rvou emoce vnitřnosti, aniž by navenek cokoli vyčuhovalo, jsou ty vsuvky v textu na stránce neviditelné, ale při četbě fungují jako ocelové trny položené přes silnici.

Síla Harmonie caelestis byla mimo jiné i v obdivu k otci. Už tehdy nebyl dětem příliš laskavým přítelem, spíš vzorem na piedestalu, modlou, ikonou.

S Opraveným vydáním se ta modla tříští. Jako by Péter seděl dole v těch střepech a teprve teď pochopil, že i Mátyás Esterházy byl jen člověk. "Nesmírně mnoho vytrpěl a velmi cudně to v sobě pohřbil," dodává smířeně. Jenomže lze odpustit? Bezpochyby ano, ale "nelze zapomenout, že jsme odpustili".