Po několika jejích románech teď vydává nakladatelství Host fejetony, zápisky z cest a novinové glosy z posledních let. Souborně se jmenují Okamžik medvěda.
Rýsuje se v nich silná nesmlouvavá žena, která zpochybňuje každodenní realitu i politiku a nebojí se být v opozici. Je polskou Virginií Woolfovou jedenadvacátého století. Nejen jako obhájkyně, či dokonce tvůrkyně politicky nekorektních feministických pozic, také jako filozofka a osvícená autorka, jíž nedělá problémy oscilovat mezi fikcí a esejem, románem a publicistikou, kritizovat církev či hájit práva zvířat.
Okamžik medvěda je i název závěrečného textu o neexistenci jediné objektivní pravdy. Uvozuje ho zásadní dětská vzpomínka: Malá Olga po cestě na nákup vidí ve frontě mezi lidmi medvěda. Její rodiče jí vyhubují, že si vymýšlí. Podle nich prostě jen nesplnila úkol, nenakoupila tak, jak měla, a aby své selhání zakryla, vymyslela si medvěda. Od té doby se autorka ptá, co je a co není na světě reálné: "Existují pocity, burza, pohyby kurzů, poptávka a nabídka, kapitál, nervové zhroucení i syndrom vyhoření, Madonna i Bůh? Existují Heisenbergovy elementární částice? Reálná čísla? A co nereálná? Říše Šambala? Virtuální prostor? A co Anna Kareninová?"
Okamžik medvědaAutor: Olga Tokarczuková Překlad: Petr Vidlák Nakladatel: Host 198 stran, 229 Kč |
Ne ve všech textech je Tokarczuková těžce filozofická - byť její přemýšlení plyne lehce bez ohledu na náročnější podtón sdělovaného - největší část knihy tvoří jednostránkové zápisky z cest. Každý do jednoho je kouzelně vypointovaným vesmírem, v němž se v mnohosti stírá polarita daná dělením společnosti na my a oni. Tokarczuková je výsostná cestovatelka, která si nepřiváží domů tisíce digitálních fotografií, jež by vrstvou tuctových plochých obrazů překryly zážitky.
Cokoli vidí, počínaje stolní hrou o životě Mojžíše a zpoplatněním toalet na nádražích konče, přijme jako test vlastní tolerance. Totéž chce od čtenářů. Aby se otevřeli, nebáli se vystoupit ze setrvačnosti zažitých pravd a hájili svůj vlastní okamžik medvěda.
