Na rozdíl od ledové modři předchozí nahrávky, na níž se frontman Chris Martin vyzpívával z rozpadu vztahu s Gwyneth Paltrowovou, je novinka plná barev, deklarovaného optimismu, tanečních rytmů, funkově bezproblémových kytar, r’n’b a bezstarostnosti.
A Head Full Of DreamsColdplay |
Když si kapela Kryštof dělala na svém Facebooku legraci, že Coldplay v prvním singlu Adventure Of A Lifetime následují její Srdcebeat, nebylo to zas až tak mimo.
Ne, že by Coldplay kráčeli ve stopách svých ostravských epigonů, ale směr stejný mají, na nové desce totiž skutečně v podobném duchu aještě hlouběji v několika písničkách rozvádějí své okouzlení světem elektronické taneční hudby, které pomohlo k úspěchu jejich pět let staré desce Mylo Xyloto.
Snaha udržet svou tvář
Jenže zatímco na té jim jejich vize pomohl zrealizovat eklektický producent Brian Eno, novinku z velké části produkoval norský tým Stargate, který žánrově a stylově přichází z úplně jiného světa, podepsaný je pod velkými hity Rihanny, Beyoncé, ale i takových S Club 7. Jejich přístup i hudební tradice jsou tedy úplně jiné, což na pohled slibuje buď absolutní krach, nebo jiskření.
Jenže A Head Full Of Dreams nakonec není ani jedním. Stargate do chemického složení Coldplay umně přimíchali zejména rytmické prvky r’n’b a hip hopu, ale kapela se přitom cestou k dominantním prvkům rádiového popu snažila udržet svoji tvář. A výsledek zůstal tak nějak uprostřed.
Ze začátku desky to Coldplay vychází - titulní písnička je jako otvírák nekompromisní, stejně jako retro rytmika a kytary v následující Birds. U Hymn For The Weekend zaujme Beyoncé jako host nejen svým jménem a hlasem - celý song je postavený a zaranžovaný tak, že zní spíš jako by vznikl pro její vlastní desku než pro album Coldplay.
Zbytečný výstřel
S přibývající stopáží se však ze začátku k sympatické nezařaditelnosti přidává pocit bezradnosti, jako by kapele došel elán a nápady, kam stímhle konceptem pokračovat dál. Z jedenácti písniček na desce jsou dvě jenom náladovými skicami bez zpěvu a se stopáží kolem minuty.
Padající tempo konce desky podtrhují nevýrazné balady či bezradně působící pokus přidat do těla alba hned za skladbu Army Of One „skrytou“ píseň X Marks the Spot, která je přitom jen dalším zbytečným výstřelem, v němž zní Martin podivně zpomaleně a vlastně i nepatřičně. Odhaluje se v ní největší slabina desky: Ani Coldplay v těchto kulisách neumějí naplno předat emoci.
Je na místě ocenit touhu dál experimentovat a posouvat se - zvlášť ukapel s takovou globální pozicí. Ikdyž Coldplay v případě desky A Head Full Of Dreams dospěli k několika potenciálním hitům, už natočili lepší.