Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

RECENZE: Nekonečně šťastným Coldplay mizejí emoce

  17:59aktualizováno  17:59
Se svým sedmým albem dělali britští Coldplay velké tajnosti. Vydání desky, která se začíná prodávat jen rok a půl po temně naladěných Ghost Stories, oznámili jedním plakátem v londýnském metru a kromě spekulací, kdo všechno na ní bude hostovat, se toho dopředu moc nevědělo.

Coldplay | foto: YouTube

Na rozdíl od ledové modři předchozí nahrávky, na níž se frontman Chris Martin vyzpívával z rozpadu vztahu s Gwyneth Paltrowovou, je novinka plná barev, deklarovaného optimismu, tanečních rytmů, funkově bezproblémových kytar, r’n’b a bezstarostnosti.

A Head Full Of Dreams

Coldplay

Hodnocení: 60 %

Když si kapela Kryštof dělala na svém Facebooku legraci, že Coldplay v prvním singlu Adventure Of A Lifetime následují její Srdcebeat, nebylo to zas až tak mimo.

Ne, že by Coldplay kráčeli ve stopách svých ostravských epigonů, ale směr stejný mají, na nové desce totiž skutečně v podobném duchu a­ještě hlouběji v několika písničkách rozvádějí své okouzlení světem elektronické taneční hudby, které pomohlo k úspěchu jejich pět let staré desce Mylo Xyloto.

Snaha udržet svou tvář

Jenže zatímco na té jim jejich vize pomohl zrealizovat eklektický producent Brian Eno, novinku z velké části produkoval norský tým Stargate, který žánrově a stylově přichází z úplně jiného světa, podepsaný je pod velkými hity Rihanny, Beyoncé, ale i takových S Club 7. Jejich přístup i hudební tradice jsou tedy úplně jiné, což na pohled slibuje buď absolutní krach, nebo jiskření.

Coldplay (Praha, 16. září 2012)

Coldplay (Praha, 16. září 2012)

Jenže A Head Full Of Dreams nakonec není ani jedním. Stargate do chemického složení Coldplay umně přimíchali zejména rytmické prvky r’n’b a hip hopu, ale kapela se přitom cestou k dominantním prvkům rádiového popu snažila udržet svoji tvář. A výsledek zůstal tak nějak uprostřed.

Ze začátku desky to Coldplay vychází - titulní písnička je jako otvírák nekompromisní, stejně jako retro rytmika a kytary v následující Birds. U Hymn For The Weekend zaujme Beyoncé jako host nejen svým jménem a hlasem - celý song je postavený a zaranžovaný tak, že zní spíš jako by vznikl pro její vlastní desku než pro album Coldplay.

Zbytečný výstřel

S přibývající stopáží se však ze začátku k sympatické nezařaditelnosti přidává pocit bezradnosti, jako by kapele došel elán a nápady, kam s­tímhle konceptem pokračovat dál. Z jedenácti písniček na desce jsou dvě jenom náladovými skicami bez zpěvu a se stopáží kolem minuty.

Coldplay (Praha, 16. září 2012)

Coldplay (Praha, 16. září 2012)

Padající tempo konce desky podtrhují nevýrazné balady či bezradně působící pokus přidat do těla alba hned za skladbu Army Of One „skrytou“ píseň X Marks the Spot, která je přitom jen dalším zbytečným výstřelem, v němž zní Martin podivně zpomaleně a vlastně i nepatřičně. Odhaluje se v ní největší slabina desky: Ani Coldplay v těchto kulisách neumějí naplno předat emoci.

Je na místě ocenit touhu dál experimentovat a posouvat se - zvlášť u­kapel s takovou globální pozicí. I­když Coldplay v případě desky A­ Head Full Of Dreams dospěli k několika potenciálním hitům, už natočili lepší.

Autor:


Témata: Beyoncé, Retro




Hlavní zprávy

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.