Ne všichni Burianovi příznivci jsou ochotni přistoupit na jeho studiové experimentování. Připomeňme, že první odpůrce měl už Burianův debut Hodina duchů, natočený s Danielem Fikejzem v roce 1989, který byl v porovnání s některými dnešními aranžmá Burianových novinek vlastně relativně konzervativní.
Právě fanouškům "starého Buriana" přichází písničkář čas od času vhod akustickým klavírním albem, které většinou jaksi uzavírá některou z jeho tvůrčích etap.
To je případ i nového dvojalba s prostým názvem Zpěvy u klavíru. Je rozděleno na dvě části. První nese povědomý název Jak zestárnout: ano, stejně se jmenuje Burianova poslední tematická studiová deska z roku 2012 a patří právě k oněm velmi silně poznamenaným producentskými zásahy mladší generace.
Druhé album ...a jiné příběhy je probírkou písněmi Jana Buriana mimo zmíněný cyklus o stáří, které má v koncertním repertoáru, a nichž většinu známe právě v proaranžovanějších verzích ze studiových alb. Jsou mezi nimi i některé z písní, patřících k Burianovu potenciálnímu "the best of", třeba Kanárek, Nanečisto nebo Některé staré ženy.
Pro posluchače, který rád navštěvuje Burianovy koncerty, je jistě dvojalbum příjemnou vzpomínkou. Znamená to ale, že je smířen s tím, že řadě písní toho vlastně v této podobě hodně chybí.
Markantní je to právě u prvního disku, kde se snaží Jan Burian výrazem jaksi "přetřít" dojem, získaný poslechem studiové nahrávky, ale není, upřímně řečeno, zase tak silný instrumentalista ani zpěvák, aby jednu hodnotu nahradil jinou.
Mnohem lépe dopadl druhý disk, jehož část obsahu má písničkář už dlouhá léta v repertoáru a dobře ví, "jak na ně". Síla písní Jana Buriana, zejména jejich textů, se samozřejmě tímto podáním nesnižuje. Jen protentokrát platí, že "více je někdy... prostě více".
