Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

RECENZE: Novému albu Kiss chybí překvapení nebo kontroverze

  3:18aktualizováno  3:18
V pořadí s dvacátou deskou se opět ozývají legendární zmalované ikony heavy metalu. V produkci kytaristy a zpěváka Paula Stanleyho natočili Kiss nahrávku Monster, která je pro posluchače přesně tím, co slibuje první singl, a zároveň písničkou, kterou deska začíná. Tedy buď "peklo", nebo "aleluja".

Kiss vydali nové album s názvem Monster. | foto:  David Neff, MAFRA

V případě Kiss to znamená typický valivý rytmus, pompézní kytarové riffy i hlasitá sóla, trochu uslintané, ale jednoduše zapamatovatelné melodie, spousta doprovodných vokálů a texty a refrény, které zahrnují sex na ulici i dovádění s vdanými fanynkami a nemohou být přímější a jasnější. Protože no a co.

Kiss - Monster (obal alba)

U minulé desky Sonic Boom, kterou kapela natočila po jedenáctileté pauze a mnoha prohlášeních, že do studia už se nikdy nepožene, Paul Stanley říkal: Kiss chtějí dát jenom najevo, že tu pořád jsou. Desku Monster už rovnou uvedl tím, že ji přirovnal k Santa Clausovi. Ať se děje cokoliv, střídá se móda nebo nálady ve společnosti, je podle něj dobré vědět, že Santa přijde, bude mít na sobě to samé a vy víte, že přinese dárky.

Refrénům chybí nakažlivost

Tím v podstatě sám vyřkl albu Monster nejtrefnější recenzi. Je to opravdu solidní deska pro fanouškovskou základnu. Ale bez výrazného momentu překvapení nebo kontroverze (a že to Kiss v minulosti uměli), kterou by se kapela dokázala vytrhnout ze stereotypu. Plná muziky, kterou tahle parta se stejným nasazením dělá už devětatřicet let. Výrazně analogový zvuk, který takhle pojaté nahrávce dokonale sedne, celkový dojem jenom utvrzuje. A vyhovuje i tomu, že Kiss v písničkách ve srovnání s předchozí deskou přitvrdili.

Jako by chtěli ukázat, že s věkem síla neodchází, jsou jejich nové věci formálně daleko víc neučesané. Je na škodu, že to, co kapela dokázala vložit do rambajzu a energie, jí uteklo v refrénech. Těm totiž tentokrát chybí ta pověstná nakažlivost a takřka popová podbízivost, kvůli níž nemohla spousta tvrdých rockerů Kiss, kteří se neobávali ani diska, v minulosti vůbec vystát. Bezprostředně vtahujících skladeb, jako je první singl Hell or Hallelujah, by tu zkrátka mohlo být víc.

Kiss (21. 5. 2010)

Mezi opravdu výrazné skladby, které mohou dobře doplnit i živé koncerty, tu vyšplhá snad už jen The Devil Is Me, a to především díky "ďábelskému" tónu hlasu Genne Simonse. V těch několika vteřinách mu lze podlehnout snáze než Siréně.

Znovu platí, že v případě Kiss může dobře rachtat i staré, věkem a nezřízeným životním stylem omleté železo. Pokud jste fanoušci, důvodů, proč upřednostnit novinku před jejich klasickým materiálem, sice moc nenajdete. Ale když už si ji pustíte, nečekejte, že by vás přepadla chuť ji ztlumit.

Hodnocení MF DNES: 60 %

Autor:






Hlavní zprávy

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.