RECENZE: Luboš Pospíšil s mladou kapelou po boku zahání stáří

Model kolektivnějšího přístupu, který nastolilo v kapele 5P Luboše Pospíšila minulé album Chutnáš po cizím ovoci z roku 2011, se zřejmě zúčastněným zalíbil. Novinka nazvaná ryze pospíšilovsky Soukromá elegie je totiž koncipována podle podobného klíče.

Open Air Music Festival Trutnov 2010 (Luboš Pospíšil) | foto: David Webr

Luboš Pospíšil (obal alba)

A tak se na tuctu písniček podílejí tři skladatelé (byť si jasnou převahu udržuje zpěvák sám), a tentokrát dokonce šest textařů, což je patrně nejvíc v Pospíšilově kariéře. Přitom se v žádném případě nedá říct, že by album nedrželo pohromadě, zvláště právě po textové stránce.

Ale ani ta hudební, byť se pohybuje vlastně od extrémních poloh hustého bluesrocku po křehké balady, není žádným bezkoncepčním vzorkovníkem stylů. Většina písniček do dosavadního repertoáru 5P zapadá bez nutného přimhouření oka – snad jen hardrock Někdo stál opodál je přece jen na Pospíšilův, málo platné, ušlechtilý výraz poněkud silná káva.

A co naopak současným 5P trochu chybí, a je to škoda, to jsou písničky typu klasické Soukromé cesty do nikam. Tedy vycházející z novovlnného popu, k němuž měli 5P blízko v 80. letech. Ty jsou dodnes na koncertech velmi oživující a je možná škoda, že se současná, hodně v hudebních kořenech usazená kapela nepokusí aspoň občas tímto směrem vydat.

Soukromá elegie

80 %

Luboš Pospíšil & 5P

Supraphon 2014

Už začátek alba, balada Lilie (Dobrá píseň) s nezvykle průzračným textem Jana Sahary Hedla, nastoluje melancholickou atmosféru, která provází většinu desky. Melancholie, pramenící z rozpadu vztahů a z přicházejícího stáří, kterou se jen tu a tam protagonisté zpívaných "příběhů" pokoušejí přebíjet vzdorem.

Jako třeba stárnoucí rocker v netypickém příspěvku Pavla Šruta: "Těžko se oběsíš na struně od kytary,/ještě že Nejvyšší stvořil i pivovary,/v půlnoci zavírá, pán hospod – Hospodin." Anebo stárnoucí elegán, který bojuje s rezignací v bluesové Mám sto chutí textaře Tomáše Belka: "Mám sto chutí vzít tě dál,/i když já už nový hosty nečekal."

K nejsilnějším písním samozřejmě patří i remake písničky Už vyplouvám, Karino, ve které textař Pavel Šrut stvořil jakýsi dovětek k pospíšilovskému evergreenu Píši vám, Karino s ortenovským motivem. Poprvé ji nahrál v roce 2001 na poněkud prošumělé album Hazardní slavnost, nyní se skví v celé své kráse.

Luboš Pospíšil

Mezi autory hudby se kupodivu objevuje také Michal Hrůza. Ač generačně jinde, s odstupem nelze říct, že by byl svým rukopisem i ve svých vlastních věcech Pospíšilovi až tak vzdálen, a spolupráce tedy vlastně nepřekvapí, i když Hrůza hudebně jistě napsal nápaditější skladby.

Nicméně Hedlův text Starý pár, mimochodem další, ve kterém tento skvělý rockový básník odhodil svou vrstevnatou metaforičnost ve prospěch přímočarého vyprávění silného příběhu o stáří, písni dodává na působivosti.

Obnovení kapely 5P s převažujícími mladými muzikanty byl od Pospíšila už před lety skvělý nápad. Na albu to potvrzuje už potřetí.