RECENZE: To byl rej. V Metropolitní opeře hledali nos

Patří k nejneobvyklejším operním postavám. Totiž lidský nos. Stejnojmennou operní grotesku Dmitrije Šostakoviče odvysílala v sobotu do kinosálů Metropolitní opera.

Z představení Nos, které do kin odvysílala Metropolitní opera. | foto: Aerofilms

Projekt MET in HD, který v Česku běží od roku 2007, dává nahlédnout do repertoáru proslulé newyorské scény. A ten se neomezuje jen na obecně známé tituly. Nos je dílem mladého Šostakoviče a odráží v sobě atmosféru divadelní avantgardy dvacátých let. Po premiéře roku 1930 však z ruských jevišť zmizel. Zazněl až roku 1974 v Moskvě, když ho už mezitím objevila divadla v západní Evropě.

NOS

85 %

Přenos z Metropolitní opery

Není divu, satirický hrot je ostrý, jakkoli částečně zahalený do fantaskní hravosti. Podobně jako literární předloha, povídka Nikolaje Vasiljeviče Gogola, totiž míří na byrokratický systém, jehož tupí služebníci jsou vším a jedinec ničím. A když jistému majoru Kovaljovovi zničehonic zmizí nos a začne si žít vlastním životem, honba za chybějící částí tváře přeroste do bizarních scének. Ztracený nos v nich symbolizuje porušení pravidel, závazných pro ztuhlou společnost. Šostakovičova sršatá hudba, kterou měl v představení Metropolitní opery na starost dirigent Pavel Smelkov, ostře kreslí každou postavičku a situaci.

Jihoafrický režisér a výtvarník William Kentridge, známý hlavně svými kreslenými filmy s politickým podtextem, využil k navození burleskní atmosféry videoprojekce a koláže z dobových sovětských plakátů a novin. Samotný nos nechal řádit jednak jako animovanou figurku, jednak na jevišti v podobě tělové masky, obalené novinovým papírem. A jak prozradil v úvodním rozhovoru, "předlohu" pro výsledný model poskytl z vlastního obličeje.

Na tomto pozadí se rozpoutalo něco jako divoký rej, do něhož se zapojily desítky účinkujících. Nešťastný Kovaljov rozhodně není vděčná operní role, ale brazilský barytonista Paulo Szot do ní vložil hlasovou i hereckou komiku prohloubenou záblesky citlivosti. Jeho štěstí, když se nos zázrakem vrátil na své místo, bylo zcela uvěřitelné. A ani nevadilo, že jeho vlastní nos zůstal přirozeně na místě, což před kamerou bylo zřetelnější než z hlediště, takže všechno bylo jen "jako".