Vlastně nejlépe si režisér David R. Ellis poradil s úvodními titulky. Videoklip v rytmu techna s krvavými bublinami, z nichž se vynoří tu paže, tu lýtko, by úplně stačil; možná ještě krásná slečna v bílých bikinách coby žraločí předkrm.
Jednoruký mstitel
Ale jakmile se začne formovat parta hlavních hrdinů, studentů mířících na víkend k jezeru se zásobou piva a rozbouřených hormonů, je zápletka nalinkovaná podle šablony až do poslední čárky na mobilu, neboť na místě hrůzy samozřejmě nebude signál. Po cestě vede mládež silácké hovory a la Prci, prci, prcičky, jenže bez vtipu, a na místě se utká s oplzlými venkovskými šmíráky, vedle jejichž násilnických kukučů vypadá žralok jako vcelku neškodný gentleman.
Do blahobytného sídla u jezera pozvala spolužáky dcera majitelů - jediná plavovláska, tudíž s nejvyšší nadějí na přežití. Otrlé publikum předem tipuje, oč menší šance asi mají Afroameričan a jeho hispánská přítelkyně, neboť jinak by se unudilo bezstarostnou idylou v duchu reklam MTV.
Režisér zkrátka zkřížil náladu středoškolského seriálu Beverly Hills se zlověstnými zvukovými efekty - bubláním, hučením a bafáním; snad v bláhové naději hollywoodského Mičurina, že ze spojení dvou brakových rodičů se zrodí geniální plod. Což pochopitelně nevyšlo, zvláště když všichni hrají naprosto příšerně.
Kino se pochechtává, kdykoli ústřední blodýnka čili Sara Paxtonová odhaluje příteli svou rozervanou duši (proti tělu by nebylo námitek). A když mladík lačnící po pomstě, který právě přišel o jednu ruku, uchopí do druhé harpunu, směje se celý sál již bez zábran.
Deset procent vybojují akrobatické honičky na člunech, druhých deset panoramatické obrazy přirozené krásy jezera. Ano, ještě je tu 3D, ale kromě podvodních záběrů, jakých už vznikly stovky, vlastně ničemu neslouží. A digitální žralok působí uměleji než mechanický model z Čelistí, od roku 1975 nepřekonaných. Mistr filmař Steven Spielberg totiž věděl, že náznakem vystraší víc než názorností; proto se staré dobré Čelisti mohou nové Noci žraloka jen zvysoka zasmát.
