Nejsilnější na příběhu Nic nás nerozdělí je fakt, že se skutečně stal. Do českých kin právě vstupuje rekonstrukce děsivých dní, které zažila pětičlenná rodina roku 2004 o Vánocích v Thajsku, tropickém ráji proměněném během okamžiku v peklo. Kvůli tsunami.
Přežili všichni, otec, matka i jejich tři synové, což si každý přečte v první větě distribučního sloganu. Tajemství se tedy nekoná, přesto snímek nachází dost ctitelů. Proč?
Jedním magnetem může být Naomi Wattsová v roli raněné matky, nominovaná za svůj výkon, byť spíše fyzický, na Oscara. Druhým jméno režiséra, neboť Juan Antonio Bayona rafinovaně děsil s pomocí vody a dětí už v hororovém Sirotčinci. Ale nejspíš rozhoduje zvědavost, jak "udělali" tsunami.
Opravdu velice působivě, takřka reportážně, od paniky, křiku a zmaru přes věrné podvodní záběry plné bolestivých nárazů až k obrazu zpustošené krajiny plné mrtvol.
Brilantní ztvárnění živelní katastrofy však nezodpoví dvě pochybnosti. Zaprvé nad předvídatelným, banálně nalinkovaným modelem pohledné rodiny z reklamního plakátu, která od idyly přes ohrožení a dočasné rozdělení doputuje až k dobrým skutkům; přitom poslední třetina filmu už jen oddaluje a nastavuje shledání v chaosu takřka válečného lazaretu.
A druhá pochybnost se týká adresáta. Při vší úctě k dobré filmařině, kdo poběží do kina, aby se nechal rozdírat pohledem na sirotky?