Napovězme tedy, že klíčové finále úsměvné romance dospívání se odehraje 17. listopadu 1989 přímo na Národní třídě, mezi davem studentů a kordonem policistů, a že obsahuje nejoriginálnější, nejvtipnější i nejněžnější ze všech spikleneckých teorií o pádu komunismu. Navíc politika v ní takřka nehraje roli.
Něžné vlny totiž vyprávějí o citu v různých podobách, zejména však o první lásce a prvním milování, které nepodléhají změnám režimu. V daném případě však hrdina bojuje s časem, protože za okamžik jeho vyvolená může zmizet za železnou oponou, odkud - zdálo se tehdy před Listopadem - už není návratu.
Ovšem snímek se nedrží jen klíčového roku. Věnuje mu sice dlouhý vysvětlující úvod, jako by šlo o film pro vývoz, což lze sotva předvídat, a další body si sráží stejně zbytečným vypravěčským komentářem hrdiny, jehož hlas i herecký výraz citelně nesedí.
Nicméně poté se děj propadne v čase do krajiny dětství, k níž patří hravý filmový týdeník o zmateném plavci alias hrdinově otci v královském pojetí Hynka Čermáka a Táňa Pauhofová v roli maminky: oddaná, krásná a poněkud pohádkově nestárnoucí.
Co už tu bylo
Potíž tkví v tom, že Vejdělkova výprava do vlastní paměti není zdaleka první svého druhu. A pohříchu se podobá těm nejznámějším i nejmilovanějším. Takže divák v Něžných vlnách najde velký kus Báječných let pod psa, počínaje maminčinými ambicemi vkládanými do syna a konče tatínkovým záchvatem apatie, dále otisk Pelíšků, stopu Obecné školy, a dokonce prvek sousedské hřbitovní selanky z Vesničko má středisková. Jako by vybrané motivy z děl svých předchůdců režisér upravil, přetočil a sestřihal.
Nicméně něžné situace Vejdělek umí náramně. I když původně ve svém dalším filmu sliboval přitvrdit v humoru až na hranu černé jízlivé ironie, zjevně plán odsunul ve prospěch poezie úsměvu. Od dětského průzkumu světa s lékařským stetoskopem po motýla ze školních sbírek inscenuje Něhu s velkým N, přirozenou a důsledně shazovanou jemným žertem, aby líbeznost nepřecukroval.
Rodinnému leporelu nahrává i fakt, že oba dětští představitelé hrdiny (i jeho rusovlasé víly) působí naprosto samozřejmě, ať studují první polibek, zažívají první dotek při branném cvičení v plynových maskách nebo způsobí první trapas v přímém přenosu na spartakiádě. Vejdělek vzdává příjemný hold veškerému lidskému "poprvé", což pokaždé podprahově zabírá.
Epizodky malého outsidera zvolna plynou jako sladkobolné pápěří, ani nevzrušují, ani neruší. Bohužel v dospívání se změnou herců je náhle půl kouzla pryč: Robert Cejnar zcela postrádá charizma, ale i jeho vyvolená ztratí předešlý rusalčí půvab.
Navíc houbová připomínka Černobylu či "Rusák Čajkovskij" sahají k lacinější zábavě, ač jinak nadále platí, že politiku film vnímá čistě, bez plakátu, spíše mimoděčně a jen v okamžicích, kdy bere lidem sny.
Jiskřivá pointa
Teze, že i za převratných revolucí má ztráta panictví přednost, je sice milá, ale kvůli dlouhým přípravám trochu nudná. Tedy do chvíle, než ji rozsvítí pointa z Národní třídy: pro někoho snad až kacířská, ale rozhodně ne zlá. Skoro se zdá, že nejprve měl Vejdělek tenhle osobitý nápad a teprve pak "před něj" dopsal běžný typ generační kroniky dospívání za totality.
Právě za původnost oné jiskřivé pointy i za odvahu sáhnout na posvátný okamžik novodobé historie, aniž by jej přitom znevážil, zaslouží film mírně nadprůměrnou známku; a kdyby vystřihl celý vypravěčský rámec, má pět procent k dobru. Divácký potenciál bez urážky vkusu je pro současný stav naší kinematografie nadmíru důležitý. Ale nic nemění na tom, že Něžné vlny, byť řemeslně na výši, představují dosud nejslabší Vejdělkovu práci.
