Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

RECENZE: Neil Young a Crazy Horse mají autentický zvuk dějin rock'n'rollu

  13:51aktualizováno  13:51
To, že se kanadský písničkář Neil Young znovu spojil s "nejlepší kapelou svého života" Crazy Horse, je pro většinu jeho fanoušků dozajista jedna ze zpráv roku. A comebackové album Americana dělá svým původcům jen čest.

Neil Young & Crazy Horse (zleva Billy Talbot, Frank Poncho Sampedro, Neil Young) | foto: Profimedia.cz

Neil Young: Americana (obal alba)

Je to možná paradox, že Neil Young, který proslul především jako písničkář, tedy autor skvělých vlastních písní, tentokrát sáhl ze sta procent do odkazu amerických lidovek, resp. zlidovělých songů. Jenomže paradox je to asi opravdu jen zdánlivý. Základ téhle hudby byl v Youngových písních vždycky přítomen a není divu, že se na něj chtěl na stará kolena po svém podívat.

Seznam oněch jedenácti písní je skutečně jakýmsi výňatkem ze soupisky amerického písničkového rodinného stříbra. Jedná se o písně, které zná v zámoří asi úplně každý. A dokonce i u nás se na mnohé z nich jistě kdekdo chytne, ať už díky počeštěným verzím nebo známým podáním v originále od domácích nebo zahraničních interpretů.

Neil Young

Týká se to třeba Clementine, známé od Jiřího Suchého coby Klementajn. Gallows Pole proslavili v rockovém kontextu Led Zeppelin. Jednu z nejznámějších písní Woodyho Guthrieho This Land Is Your Land česky zpívali Rangers, Wayfarin' Stranger v originále kdekdo, u nás třeba Spirituál kvintet nebo Robert Křesťan. O anglické hymně God Save The Queen, jež podle průvodního textu byla v Severní Americe v 18. století běžně zpívána, nemluvě.

Jedna věc je materiál alba, druhá jeho zpracování. A k tomu Neil Young a Crazy Horse přistoupili důvěrně známým způsobem. Už to, jak se pomaloučku v úvodní Oh Susannah rozjíždějí rozvazbené kytary a zvolna se přidává rytmika, jako by se rozjížděl sice starý, ale pořád spolehlivý koráb silnic, je pro každého, kdo tomuhle nezaměnitelnému soundu podlehl, doslova balzám na uši i na duši.

Neil Young & Crazy Horse (zleva Frank Poncho Sampedro, Billy Talbot, Neil

Frank Poncho Sampedro a Neil Young "v ringu"

Kytaristé Neil Young a Frank Poncho Sampedro vytvořili naprosto stylotvornou úderku, která se nemaže s nějakým Uměním. Hraje syrový rock'n'roll se vším, co k tomou patří. Jde "spolu" i bojuje "proti sobě" (to samozřejmě hlavně při pověstných pódiových "soubojích" – kéž bychom je taky někdy viděli na českém pódiu!), hlavně staví hlukové stěny, ale i odsekává ostré riffy.

To vše, s přispěním nejrovnější rytmiky na světě Talbot & Molina, s dokonale garážovým nebo spíš jaksi dřevorubeckým nápřahem, se všemi těmi přeznívajícími strunami a hmaty, které by lecjaký perfekcionista asi hned tak nepustil.

Neil Young

Ale tady nejde o žádnou z nouze ctnost ani o přání, otce myšlenky. Tohle je autentický zvuk dějin rock'n'rollu, blues i country, vší americké muziky, která za něco stojí. Těch dějin, na které kdekdo možná nadává, ale vždy jen do chvíle, než se k nim obrátí zase další generace kluků s dlouhými mastnými vlasy a flanelkou a udělá z nich módní hit.

Hodnocení iDNES.cz: 80 %

Autor:






Hlavní zprávy

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.