Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

RECENZE: Následky lásky ukazují, že autor Velké nádhery uměl točit i dřív

  13:46aktualizováno  13:46
Kdo ji viděl, nepochybuje, že po evropských cenách získá Velká nádhera i Oscara za neanglicky mluvený film. Ovšem nespadla z čistého nebe. Už před deseti lety natočil její tvůrce Paolo Sorrentino neméně osobité Následky lásky, které teď zpětně přicházejí do našich kin. A zase jim vévodí Toni Servillo.

Záběr z filmu Následky lásky | foto: Film Europe

Znuděný, osamělý, tichý zajatec rituálů. Muž bez představivosti, jak sám o sobě říká. Ale zato v sobě nosí tajemství, za něž by jiní autoři platili zlatem. Tajemství, které netrpělivé diváky drží v pohotovosti - nejraději by hrdinu popostrkovali očima, ať už přizná barvu. A když tak konečně učiní, ustrnou.

Fotogalerie

Tak vypadá koncept Následků lásky, které lze nazvat romantickým thrillerem, ale není to ani přesné, ani důležité. Podstatu totiž tvoří způsob vyprávění, jímž si Paolo Sorrentino vytvořil značku originality, a charakter hlavní postavy, jejíž záhadností pod šedým zevnějškem jako by Servillo zlehka bavil i sebe.

Nenápadný host

Osm let žije ve švýcarském hotelu u jezera navenek nenápadný host. Nikdo neví, co dělá. Skoro nepromluví. Jen jednou za čas jede do banky s kufrem - a vrací se bez něj do pokoje, v němž vládne nostalgie prázdna jako v ruské klasice.

Linie vede právě od zahnívání přes poodkrývání až k překvapování na půdorysu neměnných denních úkonů mezi stále stejnými tvářemi, počínaje manželským párem u karet a konče mladou číšnicí v kavárně. On jediný nehne brvou, ani úsměv nemá v očích, jen vzácně v koutku úst, čímž vyloženě dráždí. Co jsi ksakru zač? zlobí se divák - a trik účinkuje, stejně jako režisérovy nádherné obrazy, jejich kompozice, barvy i všudypřítomné vnitřní napětí.

Následky lásky

Itálie, 2004, 100 min

režie: Paolo Sorrentino

hrají: Toni Servillo, Olivia Magnani, Adriano Giannini, Antonio Ballerio, Rolando Ravello

Hodnocení: 75 %

Režisér si vyloženě pohrává s přirozenou lidskou zvědavostí, a to dvojího druhu: co hrdina tají a kdy se odhodlá k činu, což v jeho případě znamená jakoukoli změnu, sebenepatrnější odchylku od zavedeného řádu. Stačí jednou místo ke stolku u okna usednout k baru - a lavina se utrhne.

Samo odhalení mužovy existence je sice trochu banální, byť v italském příběhu asi nelze jiné ani předpokládat. Ovšem následné vyvrcholení a vykoupení, stále v nezúčastněném tónu, vrátí zase zážitku sílu včetně "soudu" v kongresovém sálu, jenž nepřímo připomene gangsterský sjezd přátel opery v Někdo to rád horké.

A poslední scéna je z rodu těch, které člověka budí ze sna i dlouho poté, co stovku dalších filmů z paměti klidně vypustil.

Podívejte se na upoutávku k filmu Velká nádhera:







Hlavní zprávy

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.