Přestože si tedy Clapton, nezpochybnitelný žijící gigant světové popmusic, nemusí nic dokazovat, je relevantní otázka, zda skutečně v jeho podání obstojí úplně všechno. A také se lze ptát, proč vlastně některé věci dělá. Zda by mu neprospěl silnější korektiv než je jeho vlastní umělecké Já plus dlouholeté alter ego Doyle Bramhall II, takto dvojice producentů nového alba.
Album Clapton je totiž velmi členité - nic proti tomu - a některé jeho zákruty nejsou příliš pochopitelné. Týká se to zejména dvou písní z repertoáru Fatse Wallera My Very Good Friend The Milkman a When Somebody Thinks You´re Wonderfull, nahrané v neworleanském posazu, sice s hvězdami kalibru Allena Toussainta u klavíru a Wyntona Marsalise s trubkou, avšak v Claptonově stylizaci, která je úplně nesmyslná a míjí se vlastně se vším, co doposud dělal. To, že tyhle písničky má rád z dětství, jak sám tvrdí, prostě jako důvod jejich zpracování tímto způsobem neobstojí.
To u dalšího nečekaného okruhu písní, totiž standardů z tzv. great american songbooku, jakými zde jsou Rocking Chair Hoagyho Carmichaela a Berlinově How Deep Is The Ocean, ovšem svým způsobem i Autumn Leaves, původně francouzský šanson Josepha Kosmy s anglickým textem Johnnyho Mercera, je třeba aspoň ocenit, že je Clapton nazpíval po svém a aranžérsky je posunul do typicky svého, a tudíž důvěryhodného světa (jakkoli bychom třeba o míře sladkosti smyčců ve zmíněné "berlinovce" mohli polemizovat do alelujá).
Nejdůvěryhodnější a "nejsmysluplnější" je Clapton naopak v písničkách dvou okruhů, obou spolehlivě vyzkoušených, které ale mají potenciál se dále rozvíjet. Tím prvním je čirý, na nic si nehrající pop. Singlová Diamonds Made From Rain je prostě krásná popová písnička, v jejíchž refrénech se přidává Sheryl Crow a jejíž kytarové sólo patří ve své stručnosti a "výmluvnosti" snad mezi nejkrásnější, která Clapton kdy nahrál. Z něj až srdce usedá.
Druhým okruhem jsou pak přirozeně všemožné odrůdy blues, od přímočarého, špinavého, postaveného na jednom pevném groovu, jako je tomuu vstupní Travelin´ Alone, přes autenticky chicagský styl v Can´t Hold Out Much Longer s výtečným Kimem Wilsonem (Fabulous Thunderbirds) na harmoniku, ař po skoro jugbandově znějící poloakustické Hard Times Blues, kde Clapton cvrliká na mandolínu a Doyle Bramhall II v báječném elektrickém sóle ukazuje, kolik se za ta léta po boku Mistra naučil.
Specifickou kapitolou jsou kooperace Erika Claptona s jeho guru J.J. Calem. pokračování tohoto "seriálu" zde najdeme nejen ve dvou naprosto typických "caleovkách", ale překvapivě i ve starém kusu bluesmana Roberta Wilkinse That´s No Way To Get Along, perkusivně houpavém skoro až někam ke kalypsu a přetřeném neworleanským bahnem.
Eric Clapton je ve věku, kdy by mu asi dělalo větší práci natočit velmi špatné než velmi dobré album. I když k tomuto "bezejmennému" lze mít pár repertoárových výhrad, samozřejmě nikterak nepadá pod vysoký průměr. Což v žádném případě nemá být předpodělaná recenzentova sebeobhajoba před postřelenými husami jakéhokoli typu, nýbrž prosté konstatování faktu.
Eric Clapton: Clapton
Reprise/Warner Music/Supraphon
Hodnocení iDNES.cz: 70 %
