Potěšení; to je slovo, jímž kritik listu Variety vystihl snímek Na hraně zítřka. Potěšení z toho, že "nebuduje v prvním plánu akční film, nýbrž skládanku deroucí se drze mezi nákladně vyhlížející velkofilmy". Dodejme, že skládanku chytrou, byť její princip časové smyčky je obehraný; navíc skládanku, jejíž proporce se navzájem neruší. Jako by kniha, již napsal Hiroši Sakurazaka, našla v režisérovi Dougu Limanovi šéfkuchaře razícího heslo "přiměřeně".
Začalo to v Česku
Triků, akce, řečí, vtipu, strachu, citu; všech přísad je tu tak akorát, aby děj nevázl a divákovy smysly se podělily o zážitek s mozkem. O zbytek se postará Tom Cruise, jemuž antihrdinové vyloženě sluší. Coby nažehlený panák z tiskového odboru armády, zkoušející odmítnout bojové nasazení trapnou výmluvou "nesnáším pohled na krev", budí útrpný smích.
Samozřejmě neuspěje, je válka, Zemi drtí mimozemšťani (podle map začali v Česku) a opovrhovaný dezertér s nulovým výcvikem logicky padne mezi prvními. Jenže vzápětí procitne na prahu téhož dne; svůj nástup, výsadek a smrt absolvuje zas a zas.
Zprvu zmaten, pak řízen fešně propocenou vojandou v podání Emily Bluntové, jež doufá, že s každým opakováním proniknou o další krůček blíž ke zranitelnému "ústředí" nepřítele. Přičemž ona centrála si vybírá filmařsky pohledná místa od zasněžené přehrady až po Louvre.
Ovšem cílem vyprávění nejsou ani světové památky rozstřílené napadrť, ani proměna zábavně, leč velmi věrohodně vyplašeného civila v bojovníka; však také první jatka, která zažívá, se zjevně inspirovala slavným úvodem Spielbergova díla Zachraňte vojína Ryana. Ze smyčky, která jen párkrát zahrozí monotónním rytmem, film jednak odvozuje vítězství mravenčí úpornosti nad okázalým heroismem, jednak nenápadný humor postupně zevšednělé absurdity. Že jsem dnes při útěku spadl pod auto? Nevadí, příště se trefím. Dáme si ještě deset minut na kávu, než tě zastřelím, abychom to vzali od začátku, platí? Fajn, ale jen deset minut.
Skutečnost, že i po sérii tréninků působí muž vedle své cvičitelky jako dřevo, patří k četným výrazům nevtíravé hravosti, které film povyšují nad běžnou modelovou situaci. Snad každá variace jednoho a téhož dne se v drobném detailu liší; skriptka by měla dostat Oscara, protože uhlídat tolik rozličných nuancí musely být galeje.
Ale vyplatily se, právě ty maličké odchylky udržují pozornost i tempo. Plus podmínka, že hrdina musí vždy zemřít, i kdyby se měl zabít sám, jinak by se časová smyčka přerušila, a kdyby raněný dostal transfuzi, o svůj dar by přišel.
Zkrátka to funguje
Skalní znalci asi najdou logické nesrovnalosti, ale z pohledu běžného diváka stačí, že princip zápletky funguje. Pochopitelně se dostaví některá klišé, která zajímavou šarádu připodobní tuctovému standardu, počínaje něžnou chvilkou na sblížení dvojice a konče akční podobou finále. I vesmírní útočníci účinkují děsivěji, dokud jen čeří hladinu, než když se vyrojí v plné kráse kříženců Vetřelce s Chobotnicemi z II. patra.
Ale pokud si člověk v duchu promítne takzvané sci-fi z poslední doby, může film Na hraně zítřka klidně prohlásit za žánrovou satisfakci.
