Jméno Martin McDonagh zná každý, kdo si zamiloval bizarní gangsterku V Bruggách. A protože režisérův britský humor teď zbarvil načerno Hollywood od jeho ulic po rozjařené hvězdy, s filmem Sedm psychopatů vstupuje do kin osvěžující typ zábavy. I když jen pro ctitele tarantinovské vlny, která krev vidí v nadsázce a naopak.
Výchozí zápletka s kradenými psy, překvapivě podobná českému Ro(c)ku podvraťáků, není podstatná; jde jen o záminku, jak na malé podvodníčky poštvat profesionální zabijáky. Ovšem klíčový půvab snímku dodává hravý motiv filmu ve filmu, chytře balancující na hraně pokleslého krváku a existenciálního westernu. Kouzelně opilecký literát v podání Colina Farrella ztěžka vymýšlí scénář, pro nějž má právě a pouze název Sedm psychopatů; hrdiny najde v realitě, ovšem každého s jinou představou, jak se má thriller vyvíjet. A tak se v rámci ústředního příběhu odehrávají dokonalé žánrové "minifilmy" se všemi klišé od střelby na hřbitově po hudební doprovod. K parodii chybějí milimetry, ale tu lacinou branku McDonagh nikdy neotevře. Naopak si dovolí z třeskuté ironie odbočit k přemýšlivějšímu tónu.
Navíc si sám "napsal" recenzi, kde limity díla přesně pojmenoval - když postavy uznávají, že psychopati se časem omrzí, nebo se hájí, že přece netočí ušlechtilý vztahový film o postižených lesbičkách.
Ano, gangsterky si nechodí pro festivalové ceny a vraždící maniaci nemají moc šancí, jak z charakterové škatulky uhnout. Sam Rockwell, Christopher Walken či Woody Harrelson však dovedou magory proměnit v miláčky. Prostě sedm cvoků řešících v praštěné debatě, jestli se Gándhí spletl, si sedmdesátiprocentní známku spravedlivě rozdělí.