Studio Hrdinů připravilo komorní hru Lucie Trmíkové Mlčky křičet, která připomíná zajímavý osud pozapomenuté francouzské filozofky Simone Weilové. V režii Jana Nebeského se v hlavní roli představila sama autorka námětu spolu se Sašou Rašilovem a Václavem Rašilovem.
Simone Weilová žila v letech 1909–1943. „Byla francouzská filozofka, anarchistka, odborářka, učitelka, dělnice, mystička, židovka bez tóry, marxistka bez partaje, Ježíšova učednice bez církve. Pocházela z bohaté židovské rodiny, ale byla výrazně sociálně zaměřená, zapojila se do španělské občanské války. Poté chtěla pomoci mírnit utrpení Francouzů. Po onemocnění tuberkulózou se v exilu odmítla léčit a jíst a po několika dnech v sanatoriu zemřela.“ To jsou údaje, které se o zajímavé ženě divák dozví z programu.
Bohužel, přesně totéž je mu pak znovu přežvýkáno na jevišti. Hra sestává ze série scének uvozujících jednotlivé etapy filozofčina života. Roli konferenciéra dostal Saša Rašilov, blýskavou kabaretní formou jednotlivá dějství uvádí a zároveň se jich přímo účastní. „Kabaret Weilová v mozku tě pošťourá,“ slibuje. Rašilov podává skvělý výkon, přímo před diváky se stíhá vmžiku převlékat a jako prostý dělník, přímočarý sedlák či třeba lascivní transvestita provází Weilovou životem a působí jako symbolické zrcadlo reality odrážející Weilové názory či lehce naivní představy.
Vedle Rašilovova výkonu zaujmou svižně složené zpívané party doprovázené živě hranou hudbou Emila Viklického. Režisér pak, jak už je u Hrdinů standardem, skvěle pracuje s neotřelým prostředím tamní scény. Z citovaných úryvků však filozofka vyznívá spíše jako směšná postavička než kontroverzní myslitelka či žena jímavého osudu. Citáty vytržené z dobových kontur pozbývají jakékoli hodnoty a více než cokoli jiného působí jako zlomyslný pošklebek dnešní doby naivitě začátku minulého století.
Mlčky křičetStudio Hrdinů 15. prosince 2014 režie: Jan Nebeský hrají: Lucie Trmíková, Saša Rašilov, Václav Rašilov |
„Je to moc abstraktní, ztrácíme se v tom, pojďme dělat něco konkrétního,“ zazní koncem hry. Místo nějakého následovného překvapivého vyústění či pointy však tato věta vyznívá jako motto celé hry.
Divák odchází, aniž by mu bylo jasné, proč tvůrci postavu na světlo dneška vůbec vytahovali. Představit ji jako zábavnou figuru by to totiž bylo velice laciné a zjevně to nebylo úmyslem. Ve Studiu Hrdinů se před časem podobně „vyrovnali“ s postavou Julia Fučíka ve hře Citový komediant.
