RECENZE: Kovářík s Mišíkem dělají poezii výborné advokáty

Soužití výseče české rockové, potažmo folkové scény s původně psanou poezií má tradici už od 60. let. Hlavními exponenty symbiózy jsou za muzikantskou stranu Vladimír Mišík a za stranu literární recitátor Mirek Kovářík.

Vladimír Mišík. | foto: iDNES.cz

Mirek Kovářík a Vladimír Mišík & ČDG: Reduta Blues

75 %

Vydal Galén 2013

Tradice jejich společných vystoupení sahá až do 70. let a první společná nahrávka vyšla po bezmála dekádě, kdy byla z cenzurních důvodů "u ledu", v roce 1989 pod názvem Pár tónů, které přebývají. Tehdy šlo o tematický projekt, kdy Kovářík recitoval básně Václava Hraběte a Mišík verše téhož autora zpíval.

Právě vydané dvojalbum Reduta Blues, na kterém se oba interpreti sešli znovu a na kterém jde opět o archivní nahrávky z několika večerů v pražském klubu Reduta v půli 90. let, má širší záběr, i když právě poezie Václava Hraběte je pro dramaturgii zcela zásadní.

Už proto, že se jedná o básně, které jako by přímo byly napsány pro veřejné recitování, Hrabě v tomto ohledu navazoval na americké beatnické básníky. Stejně jako oni svoje verše interpretoval v klubech a toto žezlo po něm Kovářík převzal.

Mirek Kovářík (vlevo) a Vladimír Mišík v Redutě v roce 1996

Recitátorův projev odkrývá silný potenciál veřejného čtení i u dalších básníků. Mimořádně působivý je úryvek z mrazivé básně Ivana Diviše Moje oči musely vidět, stejně jako nejrozsáhlejší recitované dílo, horečnatě magická Terrestris Ivana Blatného. Tu ještě povyšuje Kováříkova spolupráce s Mišíkovými muzikanty, kteří recitaci hudebně podkreslují.

Plejáda skvělých básníků se sešla i v Mišíkových písních, jejichž poloakustické verze recitaci prokládají: kromě Hraběte také Josef Škvorecký, Josef Kainar, Langston Hughes, Jiří Dědeček a zpěvák sám.

Poezie samozřejmě obhajovat svou existenci nemusí. Kdyby však potřebovala, Mišík s Kováříkem by jí byli skvělými advokáty.