Mirek Kemel

Mirek Kemel | foto: Capricorn Promotion

RECENZE: Mirek Kemel žije dvojím životem karikaturisty a písničkáře

  • 1
Čtenářům iDNES.cz a MF DNES je jméno Miroslav Kemel důvěrně známé: každý den najdou na stránkách jeho čerstvý kreslený vtip. Vedle této hlavní aktivity je ovšem Kemel také muzikantem a písničkářem. Vydal debutové album Krajem šel anděl.
Mirek Kemel: Krajem šel anděl (obal alba)

Kemel oba své umělecké obory striktně odděluje: v hudbě zásadně používá domáckého křestního jména Mirek, kresbám a písničkám jsou věnovány rozdílné webové stránky, které se jen velmi okrajově informačně protínají. To může připadat člověku na první pohled podivné: ve světě, kde všechno souvisí se vším, by se přece mohly obě disciplíny vzájemně, když už ne jinak, tedy aspoň mediálně, podporovat.

Údiv ale skončí ve chvíli, kdy se z čtenáře novin respektive "prohlížitele" vtipů stane posluchač a do Kemelova alba se ponoří. Což lze, mimochodem, už od prvních taktů velice snadno. Jako by album nahrál úplně jiný člověk než ten, který tisk zásobuje tu více, tu méně vtipnými obrázky. Kemelovo album je vážné, romantické, oduševnělé, v nejlepším slova smyslu patetické.

Kemel je písničkářem romantického gesta a v mnoha písních z něj je cítit cosi jako "široká ruská duše" (bez ohledu na to, že autor je čistokrevný Pražák). A to včetně příslovečné hlavně u spánku. Starosvětsky a autenticky jde posluchači vstříc opravdu se srdcem na dlani, s příběhy i impresemi, které působí pokud ne stoprocentně prožitě, tedy alespoň jako témata, která prostě musela být vyřčena.

Texty jsou plné takzvaně velkých slov, která už dnešní společnost považuje za vyprázdněná. "Můj bože, stůj při mně i teď / kdy hoří můj dům a bortí se svět. / Přítelem mým je úzkost a strach, / že k ničemu je, co mám nadosah," zpívá se například hned v první písni Rozrazil.

Slova jako Bůh, strach, ale i – jako v dalších písních – anděl, smrt, touha či duše umějí podobně důvěryhodně vyslovovat na české scéně snad jen dva další textaři: Radůza a Jarda Svoboda z Trabandu. Je to ale jistě jen náhoda, že Kemel stajně jako Radůza hraje na akordeon a má nyní stejného manažera jako míval kdysi Traband...

Poetika textů skvěle koresponduje s hudební složkou, ve které většinou dominuje akordeon, na který hraje buď sám písničkář, nebo jeho kolega Tomáš Görtler, případně hrají oba. Důležitá je ale i kytara Vlastimila Konopiského, který byl producentem alba a autorem všech aranžmá, a kontrabas zkušeného jazzmana i doprovazeče folkařů Petra Tichého. Ti všichni tvoří základní instrumentální kádr, který doprovázejí hosté, mezi nimiž zaujme saxofon a zpěv herce Vladimíra Javorského.

Stylově jede album zdaleka nejen na "ruské" nebo "šansonové" vlně, jak by instrumentace mohla slibovat, ale bere si i z klezmeru, latiny, Balkánu, jazzu, ale i standardního "českého" folku. K tomu má ostatně nejblíž jediná písnička, kterou by bylo lze na albu postrádat i textově, přece jen až příliš vyumělkované a přezdrobnělinkované Šatičky. Patrný záměr postavit jazykové prostředky oproti tragickému obsahu příběhu zde moc nevychází.

Jinak je ale Mirek Kemel, který s veřejnou prezentací svých písniček začal až na začátku roku 2009, to znamená ve svých pětačtyřiceti(!) letech, mimořádně zajímavým zjevem domácí písničkářské scény, který rozhodně stojí za další sledování.

Hodnocení iDNES.cz: 80 %