Zase jedna fanouškovská sága končí, posledním filmem se uzavřel přepis trilogie Stiega Larssona Milénium. A loučí se tak trochu do ztracena, bez ovací a ohňostrojů.
První díl – Muži, kteří nenávidí ženy – je nejlepší. Druhý – Dívka, která si hrála s ohněm – naopak nejhorší. A třetí – Dívka, která kopla do vosího hnízda – uvázl „někde mezi“. Dostal se nad fádní televizní nudu „dvojky“, ovšem „jedničce“, již točil jiný režisér, se nevyrovná.
Úvodní film trval ještě o pár minut déle než poslední, aniž by divák vnímal čas. Kdežto v „trojce“ jako by se každou ze sto čtyřiceti sedmi minut pracně prokousával – a nejméně třicet z nich by klidně obětoval. I víc. Většinu tvoří jen předehra k oddalovanému finále, jež samo má dvě části, justiční a bitevní.
Navíc tvůrci povinně zasvěcují do děje i ty, kdo snad předešlé díly neviděli, knihy nečetli a v provázané zápletce by se ztratili. Což je práce nevděčná, neboť útržky minulosti a nočních můr vytvářejí jen zběžnou manýru, i zbytečná, protože přes veškerou spletitost se hraje prastará šablona o nezdolné oběti spiknutí mocných.
Oběti, výstřední hackerce s osobitým výrazem Noomi Rapace, herecky svědčí vnější omezení, která jí třetí díl ukládá: část tráví v nemocnici, kde mladý lékař zábavnými doteky všednosti prolamuje její hradbu ostražité nedůvěry, část ve vazbě a na lavici obžalovaných. Až konečná čtvrthodinka ji znovu vyžene do akce, k rozhodující bitce.
Rozkolísaná krimi
Trilogie MiléniumRecenze M. Spáčilové |
Ovšem za „odstavenou“ hrdinku není náhrady. Vražedného komplotu se účastní napohled nemohoucí penzisté, a byť šouravé zlo dává thrilleru originalitu, zároveň zdržuje.
Ale ani tisíc teenagerů na motorkách by vypravěčské tempo nezrychlilo, napětí se opět tká mechanicky ze zlověstného dunění pod smyčci, a když advokátka oznámí klientce: „Budeme hodně mluvit,“ hovoří bezděky za všechny.
Fotogalerie |
Oživení vnese bizarní děd s pistolí a návrat novináře v podání Michaela Nyqvista k pátrání, byť zaplevelenému příjezdy, odjezdy, přejezdy a vůbec spoustou vaty. Dlouze se čeká na soud a s ním konečně nastoupí jednak silnější nálada, jednak hrdinka s řízně provokativním zjevem i chováním.
Právě tady, ve zdánlivě nehybném duelu protokolů, důkazů a právnických manévrů, film získává body, které jej vynesou nad průměr a zůstanou mu i navzdory finální řeži dívky s parodickým lamželezem.
Jako celek však filmové Milénium nezrodilo událost rovnocennou knihám, nýbrž rozkolísanou krimi, z níž v paměti leží jen herečka a pocit, že Švédsko má největší výskyt zvrhlíků v Evropské unii.
