Vopěnka v knize představuje hned dvě budoucnosti. První, která se odehrává převážně v Praze na přelomu 21. a 22. století, a druhou, která je zasazena do prostředí české osady Nové Vinohrady na území bývalého Řecka v roce 2168.
Ústředními hrdiny románu jsou bratři Marek a Eli. Starší z bratrů Marek čtenáře provází celým příběhem, ve kterém postupně poznává novodobého mesiáše Eliho od plenek až do mučednické smrti. Narodil se, aby ukázal lidstvu novou cestu.
Cestu ze zpustošeného světa, který se stal nehostinným místem pro život nejen po stránce klimatické, ale i lidské. Všichni žijí odděleně ve svých malých společenstvích po celém světě. I v Praze se lidé dělí na ty, kteří žijí v Dejvicích či právě zmiňovaných Holešovicích.
Kdo by od románu čekal velkou zápletku nebo snad dobrodružné vyprávění, měl by sáhnout po jiném titulu. Pokud však touží poznat jednu z pravděpodobných verzí naší budoucí reality, kniha je správnou volbou.
Chybějí totiž dialogy. Jde spíše o filozofické kontemplace nad směřováním naší společnosti, která jasně zrcadlí čtenářovu současnost. Nouze je i o napětí, přesto zůstává zvědavost, s jakou další myšlenkou autor přijde a jaké další paralely zvládne uvěřitelně vybudovat mezi svým vyprávěním a osudem Ježíše.
Můj bratr mesiášMartin Vopěnka Mladá fronta, 2017, 272 stran |
Stejně jako v minulých případech i tentokrát Vopěnka upozorňuje na nebezpečí používání technologií. Zatímco v Nové planetě museli hrdinové na jejich nebezpečí přijít sami, tady už žijí v realitě, kterou technologie poničila, respektive zničila.
Jak předchozí řádky napovídají – jestli se u předchozího Vopěnkova románu Nová planeta ještě stále dalo uvažovat o jeho zařazení do literatury pro mládež, tentokrát už tomu tak není. Toto je kniha hlavně pro dospělé.
Bude o ně zájem?
Zajímavé bude sledovat, jak moc velký zájem vzbudí román Můj bratr mesiáš v cizině. Zatímco totiž jiné Vopěnkovy příběhy mohou bez problému konkurovat těm zahraničním, u tohoto je jeho osud na pováženou. Nikoliv však kvůli tomu, že by ji snad napsal hůře. To rozhodně ne. Spíše kvůli tomu, že je jejím středobodem přece jen česká společnost a její budoucnost, nikoliv nějaká smyšlená, vyspělá společnost budoucnosti jako v jiných dílech.
Otázka je, s čím Vopěnka přijde dál. Věrní čtenáři odpustí, i ten největší mistr se jednou musí přestat spoléhat na paralely s jinými příběhy a pátrat po silném vypravování hluboko v sobě.
Je jasné, že pro mnohé adresáty je právě tato linka zajímavá, přesto je trochu škoda, že autor Vopěnkova rozměru musí hledat inspiraci jinde. Na druhou stranu, kdo ví – třeba se našel právě v převypravování starých příběhů a v jejich následném zasazování do budoucnosti či současnosti.
