Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

RECENZE: Satan Marilyn Manson zkouší své triky v blues. A jde to

  7:26aktualizováno  7:26
Když u nás loni Marilyn Manson se svou kapelou vystupoval naživo, zdálo se, že vydá leda tak poslední vzdech. Na desce The Pale Emperor je ale kupodivu při síle.

Marilyn Manson (z obalu alba The Pale Emperor) | foto: Cooking Vinyl

Při poslechu devátého řadového alba, které Marilyn Manson oficiálně vydá příští týden, je těžké uvěřit, že za nástroji a mikrofonem figurují stejní lidé, kteří před pár měsíci předváděli ono nechtěně dekadentní panoptikum ve Velkém sále pražské Lucerny. Na rozdíl od něj má novinka, na níž kapela pracovala dva roky, nečekaný švih a energii už od dusavého otvíráku Killing Strangers, který překvapí pomalým, ale naléhavým rytmem i kytarou, v jejichž kořenech je kupodivu blues.

The Pale Emperor

Marilyn Manson

Hodnocení: 70 %

Marilyn Manson před vydáním desky poznamenal, že hledat inspiraci v blues znamená stárnout. Na desce The Pale Emperor to naštěstí znamená spoustu momentů, ve kterých se dříve jen chtěně provokativní a tupě uřvaný rock mění v poměrně zajímavou hudbu s rozmanitějším spektrem emocí. Neznamená to, že by Manson přicházel s něčím kdovíjak originálním, ale díky naléhavosti v hlase a elektronickým a syntetickým fintám se mnohdy dotkne i nálad, s nimiž běžně pracují třeba takoví Depeche Mode.

Nejde přitom o úplnou autorskou a interpretační proměnu. „Máme bouchačky, sráči ať radši utíkají,“ pokračuje Manson v refrénu úvodní písně v linii chtěné kontroverze, z níž nevybočuje ani na zbytku alba. Přesto je The Pale Emperor po sérii předchozích desek, které připomínaly spíš tápání ve studiu, do něhož Mansona zavezli omylem místo na sadomasochistický drogový večírek, kam ve skutečnosti mířil, nepopiratelným krokem dopředu.

Fotogalerie

Síla zcivilnění

Manson je až nebývale soustředěný a místo řvaní se přes své hlasové limity rozezpíval do poloh, v nichž ho posluchači zatím neznají. To ostatně ještě před vydáním desky předpověděl singl Third Day of a Seven Day Binge, ve kterém jako by se – alespoň hlasem a způsobem zpěvu – chtěl stát jakýmsi zparchantělým Nickem Cavem, kterého v rozmlžených kytarách žene dopředu baskytara až s funkovým odpichem. Ovšem démoničnost si Manson nechal svou - i když z desky působí mnohem víc jako reálný člověk než figura, kterou už léta hraje.

Pomáhá tomu i produkce, která rozhodně neodpovídá Mansonovým slovům, že deska je „jako špína za mými nehty, jako někdo, kdo vykopal hrob“. Naopak: The Pale Emperor je vypulírovaná nahrávka a vyplatí se počkat až do zavírací písně Odds Of Even, perfektně vystavěné a umocněné brnkáním smyčců. Vytí kytar nezastiňuje, že jde o jednu z nejsilnějších věcí, kterou Manson se svou kapelou nahrál za hodně dlouhou dobu. The Pale Emperor není deska génia, jež by znovu objevila a umocnila sílu Mansonovy provokace. Díky zcivilnění, které na ní připustil, však dokázal, že není jen zmalovaným paňácou, z něhož šel strach pouze do té doby, než začal být pro smích.

Autor:






Hlavní zprávy

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.