Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

RECENZE: Kapely Mandrage a Imodium na čtvrté desce dospěly. Každá jinak

  13:22aktualizováno  13:22
Mandrage a Imodium, tuzemské kapely s širokou fanouškovskou základnou vydaly svá čtvrtá a zatím nejlepší alba. Kráčejí každá opačným směrem, aby se jednou třeba mohly potkat.

Mandrage vydávají desku Siluety. | foto: Universal Music

Od hitparád k nezávislé scéně a naopak je to někdy blíž, než se čeká. Hned dvěma tuzemským kapelám se na nových deskách daří narušit předsudky, které o nich dosud panovaly.

Mandrage: Siluety (70 %)

Čtvrtá deska kapely, která se v minulosti vlastním úsilím z Plzně dostala až na čela tuzemských hitparád, je nejen proklamovaná, ale i zhudebnělá touha dospět. A vedle úspěchů u publika se dočkat i uznání namísto posměšků, že Františkovy Lázně znějí jako Decibely lásky a podobně.

Mandrage kvůli tomu výrazně zpomalili, sázejí na mnohem melancholičtější náladu a texty, které sice stále nejsou bůhvíjak hlubokomyslné, ale už z nich nepřevládá rýmovačkový pocit trapnosti.

Na desce Siluety je kromě toho hodně znát dotek producenta Ecsona Waldese, kterému se povedlo zarámovat leckdy stylově roztříštěný zvuk Mandrage, takže skladby - od tradičně rockových po taneční - vedle sebe dávají dohromady smysl.

Povedla se řada momentů, titulní Siluety mají zajímavou stavbu i vnitřní vývoj a díky silnému refrénu, ve který vyústí, je to určitě jedna z nejsilnějších skladeb, jaké kdy kapela natočila. Dobře vygradovaná je píseň Černobílá, která desku otevírá, či následující atmosférický Úhel pohledu.  

Fotogalerie

V kontrastu s tím je škoda, že Mandrage mají pořád zbytečnou a pro české kapely typickou potřebu humoru, jako například v předvídatelné Ach, ty rozchody. Je také znát, že pro písničky museli témata občas až příliš hledat a že na některé svou povahou slabý a křehký, i když v podařených momentech až neckářovský hlas zpěváka Víta Starého stále nestačí.

Přesto se to základní Mandrage povedlo: i když ne sedmimílovým, jejich deska je krokem dopředu a v rámci tuzemského populárního rocku konečně patří k tomu lepšímu.

Imodium: Valerie (65 %)

Svoji čtvrtou desku natočila i broumovská kapela Imodium. Ta naopak do hitparád nikdy nezapadla. Jenže ze svého snílkovského a uplakaného ghetta se vydala opačným směrem než Mandrage, asi aby se na půli cesty mohly skupiny potkat. Zejména začátek alba Valerie je ve své rockové přímočarosti až překvapivě odzbrojující.

Je zřejmé, že Imodium, kteří se vždycky hlásili k odkazu Nirvany, se při skládání hodně učili z poslední desky Foo Fighters. Ale i když titulní singl Valerie stavbou připomene písničku Walk, nepřekračuje to meze inspirace. Tak silná rocková skladba s českým textem tu už dlouho nevyšla.

Je škoda, že se Imodiu po silném startu nepodařilo i s ubíhající stopáží udržet vyváženou přímočarost a nápřah desky. Utahaná balada Klub 27 nebo "cíťovská" Haló, pane je sráží zpátky mezi ubrečence, se kterými  je spíš otrava než zábava. Písničky, jakou je podivné country Jsou první, jsou silný, mohly taky klidně zůstat ve zkušebně.

Pokud se však Imodium do budoucna přestanou bát a litovat a budou se držet toho, co načrtli  v úvodu Valerie, ještě o nich bude slyšet. A dost hlasitě.

Autor:






Hlavní zprávy

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.