Souběžně se Hůlová víc než kdy dřív pohybuje na hranici literárního kýče - bravura je právě v jejím vědomém žonglování s automaticky se nabízejícími klišé, jež halí do sofistikovaného jazykového proudu tryskajícího odkudsi z otevřeného kohoutku podvědomí. Novela má znaky automatického psaní, nit se čas od času ztrácí, přesto nejde o žádný experiment, nato Hůlová pevně svírá otěže a nenechá text, aby se splašil a pozbyl smyslu za cenu módní avantgardnosti.
Srdcem prózy je spisovatelka. Nakolik se podobá přímo Hůlové, je na začátku naléhavou otázkou, jež pozbývá na významu, čím hlouběji do textu se čtenář noří. Dotyčná je alkoholička, autorka románů červené knihovny, rozvedená. "Jsem asketický introvert se sklonem ke slovnímu exhibicionismu a darem říci mnoha slovy nic a něčím jiným ten zbytek," charakterizuje samu sebe.
MacochaAutor: Petra Hůlová Nakladatel: Torst 172 stran, 226 Kč |
V útržcích špiritusového blábolení a pořvávání z balkonu se sem tam zaostří cosi z její minulosti. Dost na to, aby se člověk začal strachovat o ni i o děti, které mívala na starosti, málo na to, aby ji šmahem odsoudil, vždyť se jen nenechala ochočit. Doznání z ní tryskají jako slzy. Kdysi ji snad míval někdo rád, jenomže jeho "konejšení bylo jako poklop na kanál, kde tečou splašky s tím, že hlavně aby od nich byl klid".
Děj se v Macoše musí hledat jako ropná ložiska pod dnem oceánu, místo hlušiny se tu však objevují jazykové, obrazové i tematické perly, nevšední asociace, zoufale vtipné hlášky, trýznivé útoky na maloměšťácké manýry. A střelba do vlastních řad, ta především: "I my jsme chtěli být jiní, měnit svět. Pak se to nějak celé rozpadlo." Macocha je důkazem, že talent Petry Hůlové jde ruku v ruce s nápaditostí, pílí a disciplínou.
