Hodnotit charitativní klubový večer, na kterém svými rozměry stadionová kapela nechtěla, aby ji při hraní fotili novináři a fanoušci, je trochu ošemetné. Výjimečný byl už tím, že se vůbec konal. Byl to koncert zahřívací a rozhodně ne stoprocentní, ale stačilo přivřít oči a odmyslet si, že na pódiu už nestojí rockové sexidoly dívčích srdcí, ale chlápci kolem padesátky, co prostě zkoušejí hrát dál. A pak si přímočaře užívat radost ze zjištění, že jejich hitům čas nesebral nic. A že je Lucie stále umí solidně a přesvědčivě předvést.
LucieKoncert pro Nadaci Tereza Maxová dětem 1.6. 2013, Klub Sasazu |
Koncert nezačínal obligátním Ohněm, ale vypalovačkou Krev a rock'n'roll, která ukázala, že kapela má i po letech dobrý drive, ale taky to, že trochu strnulé "charitativní" publikum se do něj bude muset teprve dostat. Salva známých melodií a vyřvávaných refrénů, která se z pódia linula přes hodinu a půl, mu naštěstí nedala jinou možnost a atmosféra kašírovaného firemního večírku, která hrozila u vstupu, padla. Po Vona říká jó a Lucíje sice přišla slabší chvilka v Daniele, které kapela přidupla nohu, až kulhala, ale zaplněný sál si v euforii už všiml maximálně toho, že David Koller ve Snu s nespokojeným úšklebkem měnil kytaru. A kdo ví jestli.
Když před pár dny na tiskové konferenci Lucie ohlašovala velké turné na příští rok, prosil moderátor Leoš Mareš její členy na kolenou, ať hlavně nedělají nové aranže, natož nějaké nové věci. A přesně tak - v duchu absolutního retra - se Lucie na svůj comeback přichystala. S písničkami si, s nepříliš invenčními projekcemi za zády, opravdu vystačila.
Navíc byly vlastně úplně všechny efekty a ozdoby, od drobností, jako byla bonovská sada brýlí klávesisty Michala Dvořáka, až po obří nafukovací míče s logem kapely a nadace, které v omezeném klubovém prostoru nakonec málem zkosily kapelu ze scény.
"Jsme rádi, že tu můžeme hrát a že si tu uděláme prima mejdan," řekl v úvodu David Koller a přesně tak vyjádřil jádro a smysl celého koncertu, během nějž si Robert Kodym nechal jako kdysi čechrat hřívu naplno puštěným větrákem a ukázalo se, že společně jim to pořád zpívá a zapadá do sebe.
Sympatické bylo i to, že kapela večer nerozmělňovala zbytečnými hostovačkami. Slavnou čtveřici doplnil ve chvílích, kdy měl otce vepředu za mikrofonem, jen Adam Koller. Sluší se poznamenat, že ukázal, že za bicími (i perkusemi) je po tátovi a dokáže kapelu výraznou a charismatickou hrou táhnout dopředu.
Pokud pro začátek platilo, že byl přeci jen trochu opatrnější a oťukávací, pak poté, co na pódium přišla do Pohybů zatančit Tereza Maxová a kapela předala šek s výtěžkem večera i kytaru vydraženou na iDNES.cz, vystoupení nabralo mnohem větší tlak. I když si po salvě hitů jako Kengi, Amerika, Panic a dalších mezi Šrouby do hlavy a Ohněm David Koller neodpustil poznámku, že Lucie zahraje "snad ještě horší píseň než předtím", publikum ten sarkasmus nebralo vážně. Právě pro ten neobyčejný pocit, že hraje tuzemská kapela s repertoárem, který nenechá vydechnout od hitů v jediné pauze, si za nemalé peníze přišlo. A právě ten nakonec i dostalo.
Přídavky tak už byly čistá euforie - od Černých andělů, jejichž první sloku odzpívali pouze fanoušci, přes mrazivou Dotknu se ohně, která se stala patrně nejpůsobivější skladbou celého večera, až po klasické závěrečné Troubit na trumpety by se nám líbilo. Se sborovým "máme se rádi, nemáme se rádi" se klub zmítal v spontánním nadšení a s tím přišla i jistota, že pokud se kapela Lucie úplně nezblázní, udrží formu a něco nezazdí, její turné za rok bude pro pamětníky vážně událost.
