Originální námět - vhled do života au-pairky z "Východu" - totiž spolehlivě zabíjejí režisérčiny přebujelé umělecké ambice.
A je to škoda, protože rozjezd mají Lištičky více než slibný: špinavý Dublin, který umí rozdupat sny, s nimiž do něj přijíždějí lidé ze všech konců světa, je ve svém bezmála dokumentaristickém podání věrohodný, stejně jako mikropříběhy, jež v něm prožívají.
Když se au-pairky z Čech a Slovenska culí na pouliční muzikanty (ne, není mezi nimi Hansard ani Irglová) či když se s chichotáním probírají flitrovými modýlky ve výprodejích a trousí u toho peprné historky o chlípných panech domácích, člověk se maně zasní a snad i tu letenku za podobným dobrodružstvím by si šel koupit.
Když pak ovšem tytéž slečny vidíme, jak na bizarních krajanských party přepíjejí slivovicí zoufalství z pocitu nicotnosti, už nezávidíme, ba právě naopak. Potud skvěle.
Dvě sestry, dvě patra
Režisérka prý chtěla natočit drama se silným emocionálním přesahem a nutno říct, že dokud si nezačne hrát na Bergmana a neutopí diváka v expresivní psychologické drobnokresbě (dvě sestry, dvě "patra společnosti"), nemá k naplnění svého cíle daleko.
Naneštěstí Fornayovou skutečně pohltí posedlost osobním konfliktem vyšponovaným do absurdních rovin, který nejenže není originální, ale navíc ve finále postrádá jakoukoli srozumitelnost (na novinářské projekci nebyl výjimkou smích a po ní diskuse typu "Těmi nůžkami se rozpárala proto, že byla těhotná, nebo je jenom blázen?).
Výsledkem je, že hrdinka, která původně měla celkem slušnou naději dokázat, že není jen rozmazlený fracek, který utíká před sebemenším diskomfortem, nakonec z filmu vyjde jako šílenec. A na kolektivní vinu společnosti se to hodit nedá.
Film (jen) pro Benátky
Problém Lištiček je přitom snadno pojmenovatelný: autorka neví, co chce vlastně divákům sdělit. Na jedné straně stojí Dublin jako místo, jež přijímá svět s otevřenou náručí, leč ve kterém se nikdo necítí doma - tenhle pocit vyjádřila Fornayová dobře, a pokud bylo jejím cílem poukázat na předsudky vůči středoevropským národům, pak šla správnou cestou.
Potom je tu ovšem osobní konflikt sester, který z hodnotného rámce dělá bezcenné pozadí, respektive který se kontaktem s ním zbytečně znepřehledňuje.
"Nepřizpůsobivá" Alžběta se svou starší sestrou bojovala doma, na Slovensku, a bojovala by s ní všude jinde: jádro pudla nemá s Dublinem nic společného.
Onen konflikt zahrnuje odvěkou sesterskou žárlivost, boj o muže i o lepší místo v životě. Bohužel převládnou hlavně patologické rysy hrdinky, kterou by zívající divák nejraději profackoval (čtenář promine).
Čím zarputileji se na zmíněný konflikt režisérka soustředí, tím víc se ztrácí původní cenná linka originálního tématu a nakonec nezbude nic, jen otázky na smysl posledního záběru (a potažmo celého filmu).
Lištičky tak zachraňuje hlavně filmařský talent slovenské debutantky: co nezvládla scenáristicky, dohání realizačně. Exteriéry Dublinu pulzují, roztěkaná ruční kamera dodává příběhu žádoucí neklid a studie nevšední tváře slovenské herečky Réky Derzsi často řeknou víc než mnohé z jejích četných hysterických výlevů.
Kritikům, kteří si Lištičky vybrali do benátské soutěže debutů, to možná bude stačit: ostatně imigranti z "Východu" jsou evropsky vděčné téma a pravda je, že o au-pairkách toho zatím nikdo mnoho nenatočil. Otázkou zůstává, zda se s tímhle spokojí i obyčejný divák.
Lištičky jako festivalový film, prosím. Lištičky jako film, na nějž si vyrazíte večer po práci... To snad raději ten Dr. House.
