Spisovatelka a světoběžnice Pekárková si nebrala servítky, ať už popisovala cokoliv - počínaje taxikařením v Londýně a testováním černošských lásek konče. Je vlastně stále stejná, ať už jde o formu psaní (tedy otevřená, drzá, vtipná, cynická, místy otřepaně vulgární) i o vztahy mezi hrdiny. Dá se spolehnout na to, že v centru dění bude zralá ženská se šrámy na duši, které léčí za pomoci minimálně jednoho černošského milence.
Výsledek je pořád o dvě třídy výš než Odstíny šedi E. L. Jamesové. Milla je totiž na rozdíl od Anastasie z masa a kostí, uvěřitelná postava s lidskými problémy: přišla o téměř dospělou dceru a aby se nezbláznila, sebrala se a odjela do Londýna.
LevharticeAutor: Iva Pekárková Vydavatel: Mladá fronta 238 stran, 249 korun |
Žije v domě se společnou kuchyní, kde je i plyn na dobíjecí kupony, na skromné živobytí si vydělává tím, že "uklízí lidi" - přebaluje a umývá staroušky v domově pro seniory - a po nocích střídá pět šest milenců. Oč kratší by mohly být postelové scény, o to víc by čtenář rád četl o Millině předchozím životě. Bývala totiž obyčejnou Bohumilou, vdanou za obyčejného Vladimíra. Milla postupně spěje ke zkušenosti nejen s černochem, ale i s černoškou, jeho manželkou.
Uprostřed Londýna, který je "velkou genovou laboratoří", v níž se mísí bělošské a černošské geny, se tak zrodí tradiční africká rodina s postem starší i mladší manželky. Čímž příběh rozhodně nekončí.
Pekárková je zdravě cynická. Má mimořádný cit pro melodramatickou "záklopku", nenechá Millu, aby se přehnaně litovala. Jinak platí: vyměňte šedivého pana Greye za Afroameričana od Pekárkové, je to mnohem důstojnější čtení.
