Severský humor má k českému blízko. Ovšem finsko-česká Láska, soudruhu!, jež po předpremiéře na Febiofestu vstupuje do kin, nemá nic společného s černým odstínem skandinávského smíchu, který jeho islandský guru Fridrik Thór Fridriksson charakterizuje výrokem "tři sebevraždy jsou tak akorát na komedii". Úsměvnou romanci protíná politickou fraškou mile, nevýbojně a vypravěčsky chudě.
Hádek jako svazák
Píše se rok 1962 a parta českých muzikantů mířících na Mezinárodní festival mládeže a studentstva do Helsink si jde pro razítka, pokyny, hrozby. Čest práci! na každém oprýskaném rohu, fronty před obchody, zpívající pionýři – symbolické znaky doby v trochu přehnané podobě zjevně zastupují diváckou nápovědu pro Západ.
Podobná zkratka vystihne finskou metropoli: starší hledí nedůvěřivě na hemžení levicové mládeže, jejíž místní vrstevníci naopak jásají, že se ve městě konečně něco děje. A tak se po letech potkají dávní milenci, finská modistka v podání Kati Outinenové a jazzman čili Miroslav Etzler, následovaní vzplanutím nové generace, kterou zastupují Elena Leeve a coby zaťatý svazák Kryštof Hádek. Právě jeho dojemný hrdina, žasnoucí, že dělnice má v kapitalismu vlastní telefon, a připíjející na mír celého světa, smiřuje s naivistickou rétorikou, odpovídající spíše 50. letům. Navíc zdržují milostné trable policisty, oddalující hlavní linii plnou dávných nedorozumění a pozdních vysvětlivek.
Nicméně muzika zní nakažlivě, byť by se čekal spíš rytmus rokenrolu než jazzu, a souboj lásky s politikou vždy odzbrojí, vzdor strnulé divadelnosti i školácké filmařině. Pro zasmání poslouží becherovka, mladistvý americký rebel nosící jméno příštího Kennedyho vraha Lee Harvey Oswald či Jan Budař coby ruský básník, recitující ohnivé verše proti reakcionářům. Škoda jen, že jeho výraznou stylizaci nepřejal celý film: retro z dob studené války by klidně uneslo čistou crazy.
