RECENZE: Lana Del Rey i s kytarami zůstává smutná, jak jen to jde

Třetí deska americké zpěvačky Lany Del Rey by se měla prodávat jenom na předpis. Ne protože se jmenuje Ultraviolence, ale protože její poslech vyrovná účinky plné hrsti valia. Utlumí, zpomalí, navodí docela příjemné pocity otupělosti a taky buduje určitý návyk, ze kterého se špatně a pomalu budí.

Lana Del Rey (12. prosince 2013) | foto: AP

Lana Del Rey přitom v zásadě jen navazuje na model dekadentního popu, kterým prorazila na dva roky starém albu Born to Die. Změny, kterými prošly její písničky stylově, jsou kosmetické, tedy zejména aranžérské.

Ultraviolence

70 %

Interpret: Lana Del Rey

CD, cena 399 korun

Novinku produkoval Dan Auerbach z The Black Keys, je víc kytarová, Lana Del Rey se rozezpívala do výšek, písničky díky tomu působí dotaženěji. Ale takřka filmová atmosféra a přehnaná stylizace do ufňukané ženy, která umí být osudová, zůstaly dominantní, i když pod to v Sad Girl Auerbach brnká blues.

Celek je působivý, ale taky trochu úmorný. To kvůli dojmu, že Lana Del Rey zpívá pořád dokola jednu strašně smutnou písničku, a vědomí, že její hudbě by prospěla i trocha vzrušení. Kdo by taky chtěl být závislý na valiu.