Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

RECENZE: Rozlučka s grácií. Brožkova Kytice dá víc než hodiny literatury

  18:44aktualizováno  18:44
Po dopolední předpremiéře jsem chtěl jít na Erbenovu Kytici ještě jednou, režisér Karel Brožek mě z pověrčivosti varoval, ať se vyhnu první repríze. Neposlechl jsem, ale hradeckému Klicperovu divadlu vyšla jak z partesu. Bohužel, Karel Brožek už tu dva dny nebyl, zemřel 21. října.

Z královéhradecké hry Kytice | foto: Patrik Borecky

Karel Brožek měl šest Erbenových balad a báseň Mateřídoušku přepsaných do partitury pro šest hereček a jednoho herce už dávno, před dvaceti lety ji v Klicperově divadle inscenoval s Tomášem Lněničkou, v Chebu byl umrlcem či králem nynější hradecký Jan Vápeník.

Ten také byl k ruce, když režisér skončil v nemocnici. Devětasedmdesátiletý Karel Brožek cítil, že se s režisérskou profesí loučí. „Ale jsem rád, že se loučím právě Erbenem,“ pravil před premiérou 21. října.

Zkušený mistr s citem loutkáře staré školy

Jeden nekrolog ho nazval „malířem jeviště“. I to je klíč k jeho současné Kytici, kde jako zkušený mistr s citem loutkáře staré školy odmazává všechno rušivé a zbytečné a s klasickým textem v ruce jde po jeho kráse, smyslu, hloubce a významu.

Fotogalerie

Neilustruje poezii, neaktualizuje miletínského rodáka, nerajtuje na něm, jen Erbenovým hororům, napsaným neuvěřitelně moderně, kde není slovo nazbyt, dává, co jejich jest. Tedy důkaz, že nezestárly, což je věčný punc klasiky. Ostatně moc nechce, protože každý ví, že je to dobré.

Teprve když verše „začnou padat do publika“ se správným rytmem i pohybem, uhranou a zasáhnou nebývalou silou. Nedávno jsem podobně zcepeněl u náhodného zalistování Máchovým Májem, když ho dcera měla jako povinnou četbu.

Máj a Kytice, obě díla vyšla poprvé v roce 1853, to je náš český Whitman, Baudelaire, Jeffers, Poe či Rimbaud. Stačí jen začátek Holoubka: „Okolo hřbitova/cesta úvozová/šla tudy, plakala/mladá, hezká vdova...“ To není jen úvod, to je okamžitý obraz, atmosféra i tušení neodvratného. A závěr? „Však nelze kamenu/ tak těžko ležeti,/jako jí na jmenu/ spočívá prokletí!“

Rekvizit je tolik, co uveze starý žebřiňák

Bylo by hříchem dělat žebříček, která z balad je nejlepší, mají logickou posloupnost od Zlatého kolovratu po Vodníka až k pohádkovému Pokladu a finálové Svatební košili. Erbenovský remake má novou scénu Jan Toboly, řadu prostých bílých závěsů, které černobílému vyprávění nesmírně sluší, i půvabné kostýmy zdůrazňující ženskost s jemným odkazem na folklor, u nichž k černé a bílé stačí jen jedna další barva pro náznak charakteru či situace, třeba bleděmodrý šátek pro Pannu Marii, jasně červené stuhy jako krev z uťatých údů.

A hlavně dostal novou muziku od Daniela Fikejze, jenž se rozpřáhl od lidovkářských kolovrátků přes písně a „baladický“ muzikál až po klasiku nasáklou folklorem, škoda jen, že ji až příliš synteticky uhladil.

Rekvizit je přesně tolik, co uveze starý žebřiňák: sekyra, nůž, kolovrat, stojan na přízi, jenž může být i smuteční vrbou, umělé nohy a ruce, masky, svíčky, růženec či zlato a stříbro z vánočních cingrlat. Jedním z nejsilnějších obrazů je, když se všech sedm aktérů na moment v závěru změní v obrázek z pouti či starého orchestrionu.

Nadsázku, která je v přesných dávkách společná všem baladám vyjma Pokladu, dokonale ovládá Helena Plecháčková jako zlá sestra ve Zlatém kolovratu i Natálie Holíková v roli pacholete, která může být i vdovou uštvanou k sebevraždě.
Martina Eliášová ve Štědrém večeru zastupuje zkušenost a moudrost, Marie Poulová čistotu a nevinnost, Marta Zaoralová přesně odstíní ženu, jež nechala Vodníkovi dítě, a Tora Valchařová Poulová zas ženu, která pro poklad zapomněla, že je matkou.

Kytice

Klicperovo divadlo Hradec Králové

premiéra 11. října 2014

režie: Karel Brožek

hrají: Martina Eliášová, Natálie Holíková, Helena Plecháčková, Marie Poulová, Zora Valchařová-Poulová, Marta Zaoralová, Miroslav Zavičár

Hodnocení: 90 %

Úplně jiná Plecháčková, pobožně rozcitlivělá i ustýskaná, chce pod Boží rodičkou raději smrt než samotu (tak přijde umrlec). Tím stejně jako králem, spanilým panicem, poustevníkem, vodníkem je všestranný Miroslav Zavičár, jenž zná váhu i melodii verše i míru odstupu a hlavně nadhledu. Jeho vodník je zpočátku monstrum, ale pak zrazený lidskou falší tvor k politování, i když ho žena častuje „vodním vrahem“.

Nejvíce přiblíží Erbena k dnešku v Holoubkovi, když si od svíčky na hrobě vdovy, kterou svedl, lhostejně připálí cigaretu. Ač má každá balada své hlavní aktéry, na jevišti díky nim skoro neustále zůstává znamenitě sehraný sedmihlas, chór pěvců i vypravěčů, jenž verši, gesty, tancem staví pevný svět erbenovské - a stále platné - etiky, aniž by uvízl v sentimentálně obrozeneckém barvotisku, tupé popisnosti či přebytečných schválnostech.

Nejsem sám, kdo si neuměl představit Kytici na jevišti, už cestou z divadla jsem přemýšlel, kde ji v knihovně mám. Karel Brožek se rozloučil s grácií a nechal Klicperovu divadlu moderní poetickou inscenaci, jež dá víc než deset hodin gymnaziální literatury. I dospělému.

Autor:






Hlavní zprávy

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.