RECENZE: Stařec, dívka, ticho. Co stačilo vítězi letošních Varů

Pět zemí včetně Česka se spojilo, aby Georgij Ovašvili mohl naplnit svou představu filmu Kukuřičný ostrov. Film vyhrál Křišťálový glóbus na letošním karlovarském festivalu, další ceny přivezl ze Splitu, Osla či Atén a nyní vstupuje do našich kin.

Záběr z vítězného filmu Kukuřičný ostrov | foto: kviff.com

Na módní vlně minimalismu přináší příběh z dalšího zapadlého „konce světa“, výspy na hraniční řece mezi Gruzií a Abcházií.

Minimalismus se popisuje jako umělecký směr, který používá co nejprostší prostředky pro dosažení co nejsilnějšího účinku; odstraňuje nepodstatné, aby mohl adresát vnímat podstatu. V případě Kukuřičného ostrova se šetří hudbou i slovy, o vypravěčské otěže se dělí poetická kamera a čas, jenž brnká na nervy. Dává si „načas“ a neuspěchanou vláčností až provokuje.

Na odlehlý ostrůvek přijíždí starý muž, aby tu vybudoval dům. A staví ho pomalu, důkladně, rozvážně, jako by režisér točil školní cvičení na téma popis práce: vlastního záběru se dočká snad každý hřebík, každý trámek, každičké stéblo kukuřičných snopů na střeše.

Posléze si stařec na loďce přiveze svou vnučku; ještě si hraje s panenkou, ale už v ní procitá žena. I ve dvou se obejdou bez konverzace; loví ryby, pečují o kukuřici, občas se znepokojením sledují vojenské hlídkové čluny plující kolem, načež se vrátí k tichému dennímu řádu osamělé existence řízené přírodou.

Kukuřičný ostrov

65 %

Gruzie / Francie / Německo / Švýcarsko / Česko, 2014, 100 min

režie: Georgij Ovašvili

hrají: İlyas Salman, Mariam Buturishvili, Tamer Levent, Irakli Samushia

Kinobox: 74 %

IMDb: 7.5

Celé dlouhé minuty se nic neděje, záměrně, okatě, až trucovitě, ale pořád se ve vzduchu vznáší podvědomý tísnivý strach z očekávání hrozby, která nakonec udeří úplně odjinud. Kukuřičný ostrov dráždí svou lenivostí a zároveň z ní těží neustálé napětí, co přijde – pokud vůbec.

Kouzlo obrazu spoluurčuje klasický filmový materiál; třikrát týdně se vozil k zpracování na Barrandov od gruzínského jezera, kde dal režisér ostrov uměle postavit. Leč nápor lyriky působí až účelově, když si člověk vybaví, že podobnými cestami ve filmu Jaro, léto, podzim, zima... a jaro docílil Ki-duk Kim čistého, a přitom silnějšího výrazu.¨