RECENZE: Krev Wälsungů. Skandální příběh incestu vlastní tíhu neunese

Divadelní Krev Wälsungů v pražském Studiu Hrdinů v sobě kombinuje tématiku incestu Mannovy novely s úryvkem Wagnerova opusu Valkýra. Hra má velice pěkně řešenou scénu, těžkost výpovědi ji ale doslova ubíjí.

Thomas Mann, Robert Musil, ale i Stefan Zweig či konstantně Franz Kafka. Středoevropští německy píšící autoři přelomu devatenáctého a dvacátého století získávají na divadelních prknech na oblibě. Krev Wälsungů je v krátké době druhým Mannovým dílem, které si nějaké pražské divadlo vybralo k inscenaci.

Studio Hrdinů láká na skandální téma novely, již budoucímu nobelistovi zprvu odmítli vydat. Mann v ní rozebírá těsný vztah dvojčat Siegmunda a Sieglind, které více než cokoli jiného zajímá Richard Wagner a oni navzájem a to i přes to, že se Sieglind má brzy provdat za postaršího Beckeratha. Oba sourozenci budoucím ženichem opovrhují a dávají mu to dostatečně najevo.

Režisérka Katharina Schmittová připravila, jak je pro Studio Hrdinů zvykem, neobvyklou scénu - celá hra proběhne za či na dlouhém stole, který je zároveň místem k večeři, šatnou, divadelním jevištěm i hledištěm.

Hru vedle dialogů Mannových postav ozvláštňuje operní árie z Wagnerovy Valkýry. Ta na jednu stranu dodává hře na německé těžkosti, na té druhé však vytváří až nepříjemný kontrast - jakmile operní pěvci dozpívají, nedaří se hercům na nasazenou pompézní atmosféru dostatečně navázat a hra ztrácí na vážnosti.

Krev Wälsungů

55 %

Studio Hrdinů

premiéra 8. dubna 2014

režie: Katharina Schmittová

hrají: Marie Švestková, Ivan Lupták, Jiří Štrébl, Martin Vodrážka, Lucie Juránková, Dagmar Jegerová / Šárka Vaculíková, Pavel Jánský / Martin Dvořák a další

Schmittová pracuje se zajímavým postupem, kdy jeden ze sourozenců vypráví děj, zatímco druhý v tu chvíli hraje. Během úvodního rozpravy u u jídelního stolu to vychází skvěle. Při dlouhém monologu Sieglind u zrcadla, před kterým se Siegmund zálibně obléká, to však hru zbytečně natahuje a divák se ztrácí. Skandální závěr s očekávaným incestem pak trochu naředila přespřílišná snaha šokovat, finální zapojení Beckeratha zde působí zbytečně.

Krev Wälsungů prostě hraje hodně na efekt. Snaží se navodit těžkou atmosféru tak intenzivně, až začne dusit sama sebe. Povedená výtvarná stránka všechno nezachrání.