RECENZE: První divadelní Krakatit zneklidňuje hudbou i cihlami továrny

Vůbec první činoherní zpracování Čapkova Krakatitu podbarvuje moderní muzika Milana Caise a kostýmy jako z verneovky. Román s nestárnoucím poselstvím slíbilo pražské Švandovo divadlo odít do industriálního hávu a dodat mu na jevišti faustovskou tíhu.

Ze zkoušky hry Krakatit | foto: Švandovo divadlo

Scénu proto zaplnila zešikmená cihlová budova, evokující pocit studené továrny. Z jejích oken se průběžně stávají dveře, únikové východy, dokonce i koňské závodiště. Navazuje na ni plátno promítající neklidné výjevy. Po vizuální stránce dokonalou kulisu doplňují kostýmy Jozefa Huga Čačka inspirované starými verneovkami, jež ještě více podtrhují onu doznívající fascinaci pokrokem ze 30. let 20. století.

Hudba Milana Caise je oproti tomu pojata zcela moderně, i když dunivé rytmy opět připomínají sílu továren a zbrojařských závodů. Místy rovněž podtrhují hlavní myšlenku, kterou se Čapek snažil do díla dostat, osamělost ducha a vnitřní nejistotu jedince. Zde se Cais nechal nepodbízivě inspirovat i britskými Radiohead. Právě hudba dodává Krakatitu sílu, která diváka vtáhne a vštípí mu pocit, že se tady děje něco velkého, co dává v sázku osud jednotlivce i celého lidstva.

Tvůrci dobře pracují s projekcí. Stačí jeden černobílý pohled na listnatý strom a ocitneme se na venkově, kam vedou nesmělé Prokopovy kroky (Tomáš Pavelka) po jeho úvodním probuzení. Scéna ze sanatoria první polovinu hry příjemně oživuje, stejně tak výkon Martiny Krátké jako naivní doktorovy dcery Anči.

Těžiště hry je však jinde, boj o návod na vytvoření Krakatitu se rozjíždí až ve výzkumném středisku. Stejně, jak se postupně odhalují tužby Prokopových ochránců, odkrývá i dřív nejistý vědec svou vnitřní sílu. I když zápasí hlavně sám se sebou.

Krakatit

80 %

Švandovo divadlo

premiéra 28. září 2013

režie: Daniel Hrbek

hrají: Tomáš Pavelka, Zuzana Onufráková, Filip Čapka, Stanislav Šárský, Jaroslav Šmíd a další

Důsledně hraje svou roli “zranitelné dominy” princezny Zuzana Onufráková. Ať už před Prokopem stojí s jezdeckým bičíkem, závodí s ním, či zůstává v jeho náručí. “Když mne někdo vezme pořádně do rukou…,” slibuje mu s přísnou dikcí.

Spolu s Prokopem vytváří nešťastný pár, jeden pro druhého jsou sice ochotní zničit celou svoji budoucnost, přesto jim to není nic platné. Pavelka s Onufrákovou drama dvou do sebe neustále narážejících osobností rozehrávají skvěle.

Hra pokračuje snahou vědců získat od Prokopa návod na Krakatit. V nepříliš výpravných sekvencích se děj trochu protahuje. Než se divák začne v pohybu všech postav na omezeném prostoru ztrácet, přichází naštěstí finální střih. Princezna se od Prokopa navždy odpoutá obří zdí.

Závěr je v kontrastu s předchozím zběsilým průběhem cíleně poklidný, jen by ho neškodilo trochu zkrátit. Krakatit však své cíle splnil jednoznačně, s těkavou rychlostí nastoluje otázky, které budou diváka tížit ještě dlouho.