Někteří rodiče se po tomto výčtu asi uleknou: Knihy o smrti a utrpení a bez dobrého konce, to není nic pro mé děti! Ještě by měly těžké sny a zbytečně plakaly. Právě to nehrozí. Snicket obratně balancuje na hranici kontrastu nešťastných příhod a úsměvných líčení. Výsledkem je černý humor, který nikdy nesklouzne do povýšeného cynismu a smrt podává jako událost, jež k životu patří.
Lemony Snicket je místy zbytečně upovídaný a občas rozbabrává hlouposti - úvahu na téma otřepaného používání slova "mezitím" si měl nechat pro sebe. Nicméně jednu vlastnost mu nelze upřít: do dětského způsobu myšlení se dokáže úžasně vcítit. "Uhořeli, opakoval pan Poe, to znamená, že jsou dočista mrtví. - My víme, co znamená uhořeli, odsekl podrážděně Klaus. Opravdu věděl, co znamená to slovo, ale stále mu dělalo potíže opravdu pochopit, co jim pan Poe sděluje. Zdálo se mu, že ten muž se musel nějak špatně vyjádřit."
Přibližování dětské duši Snicketovi usnadňuje přímé oslovování. A především autor hojně vysvětluje, ať jsou to cizí slova (zprofanovaný), rčení (nasadit korunu) nebo abstraktní pojmy (výčitky svědomí). Kromě toho v kritické chvíli dokáže sám sebe shodit: když má například jedno z dětí otevřít uzamčený kufr, což se na první pohled jeví jako zhola nemožné, Snicket pozastaví děj a líčí, jak on by "klesl na podlahu své ložnice a v zoufalé beznaději tloukl pěstmi do koberce a přitom si hlasitě stěžoval na to, že život je nespravedlivý". Sourozenci Baudelairovi jsou naštěstí z tvrdšího materiálu a včas se vzchopí... Snicketovy příběhy totiž vyprávějí - aniž by kázaly! - především o tom, že si můžeme poradit v každé situaci a že ze všech možných přístupů k problému je nejhorší propadání do depresí.
Navzdory všem těm tragédiím, které děti na každém kroku postihují, nevyznívá ani jedna z těch dvou knih Řady nešťastných příhod trudně. Jen věkově starší čtenáři mohou občas pocítit jisté mrazení - dospělí v Snicketových prózách buď děti chtějí jen sprostě využít (pak jsou to vychytralí zlosynové), anebo jim alespoň neumějí naslouchat (pak jsou to dobráci pohlcení svou prací). Pokud tak po Řadě nešťastných příhod sáhne dospělý, měl by se připravit na to, že smát se bude především sám sobě. Takové zážitky z četby ostatně nejlépe vystihuje autorův pseudonym: jako když omylem kousnete do citronu (lemon) a za zády uslyšíte potutelný smích (snicker).
Lemony Snicket je místy zbytečně upovídaný a občas rozbabrává hlouposti - úvahu na téma otřepaného používání slova "mezitím" si měl nechat pro sebe. Nicméně jednu vlastnost mu nelze upřít: do dětského způsobu myšlení se dokáže úžasně vcítit. "Uhořeli, opakoval pan Poe, to znamená, že jsou dočista mrtví. - My víme, co znamená uhořeli, odsekl podrážděně Klaus. Opravdu věděl, co znamená to slovo, ale stále mu dělalo potíže opravdu pochopit, co jim pan Poe sděluje. Zdálo se mu, že ten muž se musel nějak špatně vyjádřit."
|
Lemony Snicket: Zlý začátek. Řada nešťastných příhod, kniha první |
|
Ilustroval Bret Helquist |
|
Přeložily Alena Benešová, Eva Brdičková |
|
Egmont, Praha 2001 |
|
176 stran, náklad neuveden |
|
Cena 139 korun |
|
Lemony Snicket: Temné terárium. Řada nešťastných příhod, kniha druhá |
|
Ilustroval Bret Helquist |
|
Přeložil Petr Hejný |
|
Egmont, Praha 2001 |
|
208 stran, náklad neuveden |
|
Cena 139 korun |
 Temné příběhy sourozenců Baudelairových ilustruje Brett Helquist. |
