Už při druhé písničce Bend and Break z debutové desky Hopes and Fears bylo v plesu rukou tleskajících nad hlavou zřejmé, že ten večer se už může pokazit máloco. Kapela, která z velké konkurence britského nezávislého popu prorazila na oko jednoduchým nápadem, že hraje bez kytary a písničky staví na zvuku kláves, totiž předvedla, že ve velké Lucerně se dá vykouzlit perfektní zvuk. A co to znamená jistota na pódiu.
Na jednoduché scéně se svítícím neónem Strangeland, jak se jmenuje jejich poslední deska, exceloval zejména zpěvák Tom Chaplin, protože i naživo dokáže se svým hlasem pracovat technicky brilantně a přitom velmi emotivně. Fanoušci, které se nebál hecovat a povzbuzovat, mu proto viseli na rtech a doprovodné chorály s ním brzy zpívali nejen v refrénech.
Na pódiu byli skvělí všichni. Když se třeba v rychlejších písních jakou je Is It Any Wonder? klávesák Tim Rice-Oxley rozdivočel, mělo to takový rockový důraz, jako by snad Keane na scéně přeci jen schovali neviditelného kytaristu. Neurvalosti bylo akorát a hlavně potřeba, protože v návalu procítěných, pomalých balad uprostřed programu koncert několikrát ztratil švih. Nikoliv však eleganci, kterou umocňovala skvělá, efektní a přitom z podstaty jednoduchá světla.
Podle očekávání se oporou večera staly především písničky z prvních dvou desek, které v publiku oprašovaly nostalgii a živily euforii. Keane zahráli všechny podstatné hity včetně Everybody's Changing, This Is the Last Time a Somewhere Only We Know a především reakce na ně byla bez debat.
Nechali se vytleskat ke dvěma přídavkům a když po předělávce slavné Under Pressure opustili pódium nadobro, zanechali po sobě pocit spokojenosti. Snad jen pohled na věkové složení zpocených návštěvníků, trousících se s blaženými výrazy v obličeji po schodech Lucerny, napovídal, že s tím splněním restu pro tuzemské fanoušky Keane vážně nemuseli otálet tak dlouho.
Hodnocení MF DNES: 80 %
