RECENZE: Perný den i píseň s Rihannou. McCartney byl zase skvělý

Dávná konspirační teorie tvrdí, že Paul McCartney zemřel v roce 1966 a Beatles jej nahradili dvojníkem. Kupodivu už se nemluví o tom, že hudebníka někdy později musel nahradit další dvojník – o dvacet let mladší. Jak jinak by takřka čtyřiasedmdesátník vydržel na pódiu dvouapůlhodinový zápřah?

Ale teď vážně. Koncerty Paula McCartneyho nebývají moc překvapivé a nebyl ani ten čtvrteční pražský. Muzikant v nedávném rozhovoru přiznal, že je vždy nervózní, jestli se na jeho show prodají lístky. Většinou zbytečně – ty do pražské O₂ areny zmizely asi za šest hodin.

One on One Tour

90 %

Paul McCartney

Místo konání: O2 arena, Praha

16. června 2016

Těžko soudit, zda bylo McCartneyho vystoupení lepší než to první pražské před dvanácti lety na improvizované open air scéně. Zcela jistě bylo podmanivější. Už proto, že se nehrálo za světla, což je tradiční problém koncertů pod širým nebem.

Viditělně dobře naladěný hudebník předvedl standardní set plný nestandardně známých hitů. Z nově zařazených písní potěšila hned úvodní A Hard Day’s Night, již hraje McCartney poprvé od roku 1964 a která měla vše, co jí náleží – od úvodního akordu po precizně zahrané sólo.

Až překvapivě dobře sedla do mixu starých a osvědčených písní „jazzová“ My Valentine, stejně jako skladba FourFiveSeconds, která vznikla ve spolupráci s Rihannou a Kanye Westem a jíž dala McCartneyho kapela nový rozměr.

Paul McCartney s kytaristou Rustym Andersonem (16. června 2016, O2 arena, Praha)

Tradičně skvěle zafungovaly pocty zesnulým kolegům. Ať už šlo o Here Today, kterou McCartney napsal pro Lennona po jeho tragické smrti, nebo Harrisonovu Something, už tradičně hranou na ukulele. Výborné bylo také provedení písně Being for the Benefit of Mr. Kite!, Lennonovy pecky ze Seržanta Pepře, při níž jakoby do hokejové haly zavítal nefalšovaný cirkus.

McCartney umí pracovat s publikem jako málokdo, takže si před koncertem našprtal pár vět česky, během přídavku přímo na pódiu „oddal“ mladý francouzský pár, písně prokládal historkami sice už slyšenými, ale stále zábavnými.

Večer měl i pár slabších momentů – třeba písně Letting Go a Temporary Secretary nejsou úplně hity, na které by návštěvník koncertu čekal. Taky píseň You Won’t See Me zazněla v nepříliš slušivém akustickém podání.

Dvakrát během koncertu McCartney nedotáhl výšky tak, jak by měl. Což je ovšem pochopitelné vzhledem k věku, nasazení, jaké do svých vystoupení dává a skutečnosti, že si své skladby zásadně neposouvá do nižších poloh. Navíc to nebylo na té úrovni, že „dědek“ už nemůže, ale spíš ve stylu „jsem trochu nachlazený, ono se to poddá“. Protože jinak McCartney zpíval takříkajíc „do plných“ a takřka bezchybně.

Každé takovéhle malé zakolísání naštěstí okamžitě vyrovnala smršť hitů jako The Fool On The Hill, Lady Madonna, Ob-La-Di Ob-La-Da, Band on the Run a „povinné jízdy“ Let It Be, Hey Jude či výbuchy a ohni doprovázená Live and Let Die. I s přídavkem dohromady úctyhodných osmatřicet písní s hvězdným nánosem.

Podobné koncerty trochu dávají zapomenout na stesk fanoušků, kteří ať už generačně nebo geopoliticky nemohli zažít Beatles, respektive McCartneyho v šedesátých či sedmdesátých letech. V prvním případě by totiž přes ječící publikum pravděpodobně nic neslyšeli, ve druhém se zase příliš nehrály staré šedesátkové pecky.