Ani v Komuně režisér Thomas Vinterberg nezapře svou vypravěčskou bravuru, byť svůj strhující Hon nepřekonal. Blíží se spíše slavné Rodinné oslavě, protože soukromé peklíčko u jednoho stolu umí inscenovat vážně ohromně.
Otec zdědí dům, matka z nudy prosadí, ať do něj pozvou celou skupinu svobodomyslných lidí. A dcera pak přihlíží, jak komuna hlasuje o přistěhování otcovy milenky stejně jako o nákupu myčky či účtech za pivo.
Nálada spolku 70. let nechává politiku v pozadí, soustřeďuje se na utopickou hru, která se vymkne. A sleduje ji očima dětí včetně šestiletého hocha, jenž podle lékařů brzy umře, takže rodiče s ním jdou do komuny, „aby ještě něco zažil“.
Vinterberg v podstatě aranžuje komorní divadlo, ale se zajímavými typy v podání skvělých herců, takže pospolitý úsměv pomalu tuhne. Schůze, zápisy, společné rituály včetně Vánoc posilují přirozenou touhu po intimitě.
I přes černý humor z plátna čiší, jak únavné je žít neustále v kolektivu a jak ponižující žádat před shromážděním milenku vlastního muže o jeho „zapůjčení“ na noc. Tváří se moderně nad věcí, ale lžou si do kapsy. A režisér neříká pro ani proti, nastoluje nezaujaté smíření, ale dusné trapno mluví za něj.