Jihokorejský sběratel festivalových cen Chan-wook Park, z jehož děl u nás asi nejsilněji zabíral Oldboy, předprodal svou novinku ještě před premiérou v Cannes do více než stovky zemí. Lákavou směs daly zřejmě dohromady režisérovo jméno, lesbický sex a ceněná předloha Sarah Watersové Zlodějka, jejíž zápletku filmař přenesl z Anglie 19. století do japonsko-korejských kulis mezi dvěma světovými válkami.
Viktoriánský román si v časovém posunu a na exotické půdě vede překvapivě dobře, mimo jiné díky neskutečnému prostředí sídla uzavřeného před okolním světem, zařízeného napůl britsky, napůl asijsky, jež včetně obří knihovny a parku připomíná panství stvořené pro duchařský horor.
Tady žije mladá dědička se strýcem, jenž prahne po jejím majetku podobně jako sňatkový podvodník, který jí nejprve do domu coby služku nasadí svou spojenkyni z podsvětí. Právě očima komorné, s jejím trochu nadbytečným, i když mile jedovatým vnitřním komentářem, sleduje film vývoj vztahů uvnitř nesourodé čtveřice, kde prakticky nikdo není tím, za něhož se vydává.
Titulní hrdinka připomíná Olivera Twista v sukních: zábavná při zlodějských lekcích, otrkaná díky dospívání v drsném gangu, který se živí podloudným prodejem osiřelých miminek, přesto však až dětsky okouzlená novým prostředím a zejména půvabem své velitelky.
Dívčí důvěrnost, která se mezi nimi vyvine, s hravostí postupuje od bot, klobouků a korzetů přes rituály při koupeli až po první doteky plné vzrušení. Jak tu zazní, z paní domu se stává „panenka pro služku“, která svou křehkou drahou hračku hýčká, opatruje, zasvěcuje a oceňuje za učenlivost v sexu.
Film rozhodně není cudný, ale ani okatě pornografický. Je stvořen pro pomalé zálibné vychutnávání erotické dráždivosti až po rozepnutí toho posledního knoflíčku, jímž dychtivé pokušitelky stupňují rafinovanost.
Naštěstí pro diváky, jimž pohled na útlá nahá ženská těla ve vynalézavém objetí nepůsobí zvláštní rozkoš, nabízí Komorná ještě jinou rovinu, takřka detektivní a neméně záludnou.
recenze - Pravá1
Zahrne okamžiky, kdy komorná začne žárlit na nápadníka své paní, kdy hlídkuje za dveřmi při její svatební noci, kdy postoj ke svému kumpánovi shrne do opovržlivého gesta „Už nikdy mi nedávejte ruku na ten svůj směšný penis“, kdy zažije děsivé prozření – a kdy se zdánlivě již jasný příběh začne v souladu se strukturou předlohy líčit znovu, ovšem z jiného pohledu a s novou překvapivou pointou.
Hlavní slast Komorné však nepochází ani z erotiky, ani z napětí, nýbrž z režisérova vypravěčství. Jeho nádherná, slovy nepopsatelná práce s prostorem, barvami, detailem, náladou, se světlem a náznakem je vyloženě požitkářská. Buduje možná až příliš vytříbenou a neúměrně prodlužovanou, ale čistou krásu.
