Divadlo je společně s vážnou hudbou a klasickým výtvarným uměním bázlivě považováno za jakési vyšší umění hodné elit či těch, kteří na něj mají čas nebo peníze. "Obyčejný" televizní divák si možná dvakrát ročně vyrazí do kina a vlétě na koncert.
Jenže takto jednoduché a černobílé vidění v případě Divadla Na Jezerce neprojde. Ani u řady dalších podobných souborů. Předvádějí hry, o kterých se nedá tvrdit, že jsou "elitářské", znalci tyto scény oklikou míjejí.
Ale právě tato divadla mívají plno, umějí totiž cílit na publikum, které stojí někde mezi černou a bílou. Jejich diváci si rozhodně nevystačí s pravidelnou dávkou emocí natahovaných televizních seriálů, ale zároveň od kultury vyžadují oddech a možnost se zasmát.
Principál má silnou partu
Na Jezerce představili v premiéře novou hru Arnošta Goldflama Komedianti. Připomínají nostalgickou dobu kočovných divadelních společností, kdy se v menších městech a na vesnicích za kulturou nejezdilo, ale ona přijela sama. Goldflam nechává diváky nahlédnout přímo za oponu a ukazuje jednotlivé tužby, přání a vzpomínky členů jednoho takového souboru, který vede principál Jan Hrušínský.
K nejlepším momentům hry však patří "divadlo na divadle" - ukázky z představení, která komedianti na svých štacích hrají. Tyto vsuvky příjemně osvěží.
Mezi jednotlivými kusy a stěhováním malovaných kulis pak mladší část ansámblu principála Váši útržkovitě řeší svou budoucnost a starší pak vzpomíná na minulost. Vše je proloženo několika povinnými lechtivými vtípky a vděčným tématem manželského sexu po dvaceti letech. Divadlo Na Jezerce však má výhodu, že se i při hře takového typu může opřít o kvalitní herce.
V Komediantech tak kromě známých tváří, jako jsou Jan Hrušínský, Klára Issová a Petr Vacek, nejvíc vyčnívá Rostislav Novák, a hlavně pak bezmála devadesátiletá Věra Kubánková. Výkon zasloužilé herečky je skutečně obdivuhodný.
Komediantirežie: Arnošt Goldflam hrají: Jan Hrušínský, Miluše Šplechtová, Klára Issová, Petr Vacek, Rostislav Novák, Věra Kubánková a další |
Oddechová zábava kočovníků
Epizodní momenty pohromadě drží horko těžko, ale divák musí přistoupit na Goldflamovu hru a nechat před sebou odvíjet frašku, stejně jako tak činili diváci před sto lety. V tehdejších dobách sloužily právě takové kočovné společnosti k ukojení oné výše zmíněné potřeby po oddechové zábavě. Jejich lehké a nenáročné kusy teprve později plně přebrala televize.
Už za tuto snahu a připomínku starých časů se vyplatí dát nové Goldflamově hře šanci před studeným svitem obrazovky. Milovníci náročnějších kusů si cestu na Pankrác stejně odpustí.