Aby nevznikly pochyby: Kobry a užovky jsou vážně dobrý film. Mají však dvě nevýhody – podobně laděné příběhy společenských vyděděnců se kupí na všech festivalech a čeští diváci od režiséra Prušinovského až dosud čekali hlavně zábavu.
Hádkové hrají za sebe
Což neznamená, že Kobry a užovky na humor rezignovaly, nesou však smích jiného typu. Smích nad sebeklamem snů pěstovaných uprostřed bezvýchodnosti, smích lehce načichlý útrpností, protože přímo soucit hrdinové nevzbuzují. Leda závan pochopení, které – a to je nejchytřejší, byť nikoli průlomový motiv – se stěhuje od jednoho ze sourozenců k druhému.
Zprvu to vypadá nad slunce jasně: zlo zosobňuje věčně zfetovaný zlodějíček v podání Kryštofa Hádka, dobro jeho bratr neboli Matěj Hádek, který černou ovci rodiny věčně tahá z průšvihů. Příbuzenské pouto obou hlavních aktérů sice přirozenost společných výstupů násobí, ale není rozhodující, Hádkovi dokazují hlavně ryzí herecké schopnosti, a to každý sám za sebe.
Zmar mezi paneláky
První bratr bezostyšně krade za bílého dne, druhý přijde o práci; první se pod vlivem drog chová jako dítě, druhý hrozí – Nebudu tě pořád zachraňovat – a jde se opít. Zapadají do sídlištní diskotéky plné ztroskotanců, kteří mají svůj „velký plán“, ale jen o něm nekonečně žvaní a nad ránem pak vezmou zavděk sexem, jaký je právě po ruce. Sotva jeden udělá nadějný krůček výš, druhý ho stáhne zpátky; tak to chodí v celé generační partě mezi paneláky, která to nikam dál nedotáhla.
Vlastně Kobry a užovky zastupují obdobnou komunitu jako osazenstvo periferního hotýlku v seriálu Čtvrtá hvězda, pouze vypravěčský pohled se pootočil od originální černé komedie k sociálním dramatům, která se zejména kresbou prostředí pohybují v kruhu. Podnikatelský pokus se odehrává v pustém zpustlém objektu někdejšího obchodního centra, při karaoke v místním baru znějí Knoflíky lásky – což připomene spartakiádní retro průkopnických Poupat, která podobnou látku okořenila asijskými trhovci v pohraničí – a dojde i na hasičský bál, zjevnou paralelu smutných trapasů ve Formanově Hoří, má panenko.
Totální rezignace, šedivé bezčasí, plané cesty i debaty vedoucí odnikud nikam; všechno už tu bylo, třebaže Kobry a užovky sledují mikrosvět rozpadu podmanivě od přesné kamery Petra Koblovského až po vyhaslé lidské trosky včetně matky bratrů v podání Jany Šulcové.
Místy se sice zbytečně zdržují popisně názorným rituálem narkomanského koloběhu – ukradne, prodá, roztočí v automatech, jindy však stoupají vysoko nad žánrové stereotypy. Což se týká zejména postavy babičky, kterou skvostně odstínila Věra Kubánková coby jímavě vědoucí rukojmí vlastní slabosti pro nevyvedené vnuky.
Nicméně řemeslně silný celek by nepřekročil obrysy tradičního sociálního „živočichopisu“, kdyby příběh nedospěl ke zlomu, v němž se začnou hodnotící znaménka nastolených charakterů měnit. A současně s tím, jak dostane dramatický spád, narazí film na jednu zradu.
Krok „na Rotterdam“
V okamžiku hrozby odvracené pod zaklínadlem „rodina musí držet spolu“ se totiž znovu přehodnotí postoje, ukáže se, kdo je a kdo není schopný oběti, ale zároveň se sahá k jisté konstrukci a k vyústění v lacinou moralitu typu „vydělal peníze, ztratil duši, tváří se spokojeně, ale lže si do kapsy“. Což nebylo zapotřebí, marnost dýchá z každého záběru i bez doslovnosti.
Pro Jana Prušinovského znamenají Kobry a užovky sympaticky statečný pokus vykročit jiným směrem, symbolicky „na Rotterdam“, kam obvykle směřují projekty usilující o festivalovou Mekku nezávislých. Bohužel k danému trendu patří celá vlna filmů, jimž se v branži přezdívá „chcípácké“ a které k americkým hrdinským eposům tvoří protipól pomalu již stejně jednotvárný.
