Klauni, jež natočil režisér Viktor Tauš podle námětu mima Borise Hybnera, mají nenápadnou sílu, tichý stesk a podmanivou filmařinu vonící nostalgií po tradičním řemesle, jež hraničilo se zázrakem.
Obsahují nádherné výjevy, ve kterých jako by se zastavil čas, a navíc okamžiky, kdy herci spojovaní hlavně s parodickými televizními skeči prokazují svůj dar i bez šaškovských nosů; byť hrají klauny. Přesněji členy někdejší slavné skupiny mimů, která se sejde třicet let po svém záhadném rozpadu.
Oldřich Kaiser, jehož hrdinu staví příběh na rozhodující křižovatku, je naprosto jedinečný: v sebekázni, vzdoru, v němé improvizaci výmluvnější než všechna slova. Jiří Lábus, přestože jeho postavě vnutili ochranný štít žvanivosti, dovede zprostředkovat něžnou oddanost své ženě, přestárlé víle v podání finské hvězdy Kati Outinen.
Ale i menší role zažívají velké chvíle, počínaje Taťjanou Medveckou a konče Evou Jeníčkovou, jejíž výkon překvapivě roste s hereččiným přechodem od mondénních hrdinek k věcné střízlivé ženské, jež proti hrozbě tasí jedinou možnou zbraň - výsměch důstojnosti.
Slabší jsou francouzští hosté, Didier Flamand coby třetí z klaunské party doplácí na nepřesný dabing. Ale stěžejní problém filmu představuje scénář. Klauni by měli už ze své podstaty mluvit co nejméně, jenže Petr Jarchovský si zas a zas - pokolikáté už? - plete filmovou řeč s autorským čtením. Letos už tak ubil slibně nakročené Líbánky a teď ještě vražednějším způsobem zahlcuje pocitový příběh s křehkou náladou autorskou konstrukcí a literárními hovory, dlouhými k nepřečkání.
Nekonečně řeční Flamandův emigrant v televizi, nekonečně se zpovídá Lábusův klaun studentovi, nekonečně se rozebírá umění, politika, minulost. Výjimku tvoří střízlivé, leč účinné dění v Kaiserově filmové rodině, počínaje denními rituály a konče dětmi v kostele.
Očistné mlčení přinášejí klauniády; pravda, také nepatří k nejkratším, nicméně poetická pantomima s andělem v podvazcích má stále daleko více kouzla než trochu krkolomně umolousaná telenovela, jež na výstup naváže a prozkoumává emigrantovu bývalou rodinu.
Jako Revival
Kdo od Klaunů čekal veselohru, bude zaskočen. Smích se tu najde, ale šibeniční, neboť platí, že i když se všichni diváci smějí, šaškové uvnitř pláčou. Vznáší se tu neviditelný opar smutku: nad výtvarně vyladěnou omšelou podobou sídla Lábusova hrdiny, nad zahořklými muži, vyhaslými ženami i nenávratným časem. Obrazy slouží čisté kráse pomíjivosti, dialogy ji bohužel chtějí pořád dokola "řešit".
Přitom však nelze říci, že Klauni propadají bezútěšnosti; právě naopak, jen nepředvádějí seniorský optimismus reklam na umělý chrup. Ani vyrovnané smíření, ke kterému nutně spějí, naštěstí nepodávají předžvýkaně při první příležitosti.
Ovšem s lepším scénářem, který by nechal prostor pro tajemství, by dosáhli výš; po zásluze. Mimochodem podobný nápad - návrat kapely, jež se před lety rozešla - přinesla letos už hudební komedie Revival. Schválně, jestli se oba filmy shodnou v pointě, co tak asi může pánskou partu rozložit.
