Sovětský masakr více než dvaadvaceti tisíc polských armádních důstojníků i civilistů v roce 1940, při němž zahynuli také Wajdův otec či strýc autora filmové hudby Kryzstofa Pendereckého, má stále výbušnou povahu nedopovězené historie – a ve filmové verzi zrodil přinejmenším dvě místa, kdy člověku těžce zatrne a nejraději by zavřel oči.
Za války a po ní
Oba nejmrazivější okamžiky celý film rámují. Nejprve udeří úvodní obraz běženců na mostě sevřených v kleštích: v zádech jim jdou Němci, proti nim postupují Sověti. Chaos, bezmoc, není úniku. A ve finále se teprve zpětně rekonstruuje vražedná mašinerie Katyně; čtvrthodina drtivé krystalické hrůzy.
Prostor mezi oběma krajními výjevy vyplňuje v podstatě tradiční kronika několika rodin na pozadí dějin: nikoli špatná, jenom hodně popisná a místy až lehce akademická. Tragédie zaznamenává souběžně na několika frontách: tak se hrdina věrný důstojnické cti octne v sovětském zajetí, jeho otce pošlou Němci do koncentračního tábora a ženy tří generací žijící jiskřičkami posledních nadějí chystají na vánoční stůl talíře i pro nepřítomné.
Pocitovou tísnivost posiluje výrazově sytá hudba, naopak ji může oslabit – zejména v očích národů se zdrženlivější mentalitou – přirozeně hrdý polský heroismus, jenž si potrpí na veřejné projevy národního i náboženského patosu.
Ženy v první linii
Jak film zachází s politickými motivy? Rudé prapory či tlampače přikazující "Rudá armáda je váš jediný přítel" vyvažuje epizoda s jediným "hodným" ruským vojákem, jenž riskuje vlastní život pro bezpečí polské důstojnické manželky a její dcery. Na německé straně už Katyň takovou světlou výjimku nenachází, pouze nejednoznačně silný, vyděračsky vypjatý okamžik, kdy Němci objeví hroby pobitých Poláků a sovětskou vinu chtějí prostřednictvím vdov využít ve svůj prospěch.
Po většinu času platí, že Katyň je drásavější tematicky než filmařsky; nadto scénář prozradí hlavní dějové tajemství ohledně seznamů a identifikace zavražděných dost okatě již předem. Zato neselhávající účinnost si uchovaly dobové filmové týdeníky z odkrývání hrobů či z konce války, s nímž nastupuje nová a snad ještě vyhrocenější éra morálních střetů.
Wajda vypráví o masakru. Wajda vypráví o masakruV Polsku snímek, jejž Wajda věnoval otcově památce, vyhrál pět výročních národních cen, mimo jiné za nejlepší film roku 2007. |
Vrahům od Katyně je totiž najednou nutno tleskat coby osvoboditelům a soudruhům – a kdo to odmítá, zjistí, že metody gestapa převzala tajná komunistická policie, byť tu její poskok předvádí trochu operetní "nenápadnost".
Wajda pracuje s řadou názorných symbolů: šavli po generálovi vrátí bývalá služka, nyní paní starostová; rebelský student má jen své umělecké sny a pistoli; dívka se obětuje za pravdu na bratrově náhrobní desce.
V první linii téhle druhé války stojí opět především ženy v podání spolehlivých hereček – a jsou to, až na pár pragmaticky malověrných výjimek hlásajících "rozumné" přežití, ženy vesměs stejně zásadové, statečné, nezlomné a hrdé jako jejich mrtví otcové, manželé či bratři.
Stroj na smrt
Těm je vymezen záběr filmu, kruté rekviem inscenované podle nalezených zápisků, na něž jako by Wajda napřel veškeré dosud utlumované síly své útočné obraznosti. Sovětský stroj na smrt, to jsou lidé zabíjející s drtivou mechanickou věcností, bagr převracející vlahou půdu dýchající jarem pod sluncem probleskujícím mezi korunami stromů tvoří výmluvný kontrast k důkladnosti, důslednosti, otrlosti a nezúčastněnosti poprav. K mašinerii, již kamera sleduje dlouze a detailně, jako by ji chtěla divákům vypálit do paměti.
A takový nápor Wajda zvládl po své osmdesátce! Jistěže už se těžko vrátí k vrcholům, kdy jeho filmy Popel a démant či Země zaslíbená znamenaly v kinematografii přelomová zjevení; nicméně i Katyň zůstává přinejmenším hodna úcty.
